Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 113/96

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě dne 28. 11. 1996 v ústním

jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. V.,

zastoupeného JUDr. B. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 24. 1. 1996, sp. zn. , t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 1996, sp. zn.19 Co 262/95, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne31. 1. 1995, sp. zn. , se z r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ( ) a formálně

bezchybnou (, 4, ) ústavní

stížností brojí stěžovatel proti pravomocným rozhodnutím obecných

soudů (rozsudkům Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. ledna

1995 a Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 1996) a tvrdí, že

těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily

jeho ústavně zaručené základní právo [§ 72 odst. 1 písm. a) zák.

č. ] vyplývající především z y základních

práv a svobod a v důsledku toho též z a 95 odst. 1y

České republiky; porušení již zmíněného základního ústavně

zaručeného práva spatřuje jednak v tom, že oba obecné soudy v jeho

restituční věci (šlo o nároky na vydání movitých věcí, případně

povinnost zaplatit za ně náhradu ve smyslu ,

v současně platném znění) se dostatečným způsobem nevypořádaly

s jeho důkazními návrhy, v důsledku čehož dospěly k nesprávným

právním závěrům, jednak že obecný soud I. stupně rozhodoval

podjatě, a že o jeho námitce stran soudcovy podjatosti odvolací

soud nerozhodl způsobem odpovídajícím zákonu.

S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci

(publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České

republiky pod č. 10 - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck

1995) proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů

jako protiústavní zrušil.

Účastník řízení o ústavní stížnosti (senát 19 Co Krajského

soudu v Brně podáním své předsedkyně - § 30 odst. 3 zák. č.

), byv k tomu Ústavním soudem vyzván (

), se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že

důvody, které obecné soudy vedly k vydání jí napadených

rozhodnutí, jsou dostatečně zřejmé z jejich odůvodnění, proto také

na tato odůvodnění jako zcela vyčerpávající odkázal a navrhl, aby

Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl, když současně

- odkázav rovněž na odůvodnění svého rozhodnutí - odmítl

stěžovatelovu výtku, že by se byl zákonným způsobem nevypořádal

s námitkou podjatosti soudce obecného soudu I. stupně.

Obdobné stanovisko zaujal k věci i vedlejší účastník (§ 76

odst. 2 ); podle jeho názoru obecné soudy ve

svých rozhodnutích vycházely z dostatečně zjištěného skutkového

stavu tak, jak ten se podává z obsahu příslušného spisu, napadená

rozhodnutí odpovídají zákonu včetně rozhodnutí o vznesené námitce

podjatosti soudce soudu I. stupně, a proto také on Ústavnímu soudu

navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu obecného soudu

(Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. ) Ústavní soud

zjistil, že

stěžovatel u ústního jednání před obecným soudem I. stupně

dne 31. 1. 1995 (č. l. 54v označeného spisu) učinil důkazní návrh

na výslech sv. M. V.,

usnesením označeného soudu z téhož dne bylo rozhodnuto, že

"návrh na další dokazování se zamítá",

téhož dne byl vynesen rozsudek, jímž návrh stěžovatele byl

zamítnut,

ke svému důkaznímu návrhu se stěžovatel vrátil v opravném

prostředku (odvolání č. l. 64), v němž také podrobně rozvedl,

o jakých okolnostech navržená svědkyně by měla být vyslechnuta, a

že pro neúplnost skutkových zjištění domáhal se toho, aby

rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem zrušen.

Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 27

spisu okresního soudu) odvolací soud u tohoto jednání přečetl

"odvolání odpůrce (?) z č. l. 61 až 68, čestné prohlášení na č. l.

69 (jde o písemné vyjádření sv. V. předložené patrně stěžovatelem)

a podání na č. l. 96 (? - celý spis obsahuje pouze 84 očíslované

listy)" a aniž by o důkazních návrzích stěžovatele přednesených

v opravném řízení rozhodl, vynesl rozsudek, jímž v průběhu

opravného řízení formálně upravený návrh stěžovatele zamítl; podle

obsahu tohoto protokolu jiné důkazy u odvolacího jednání dne 24.

1. 1996, v němž věc pravomocně skončila, provedeny nebyly.

Z odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů nelze

zjistit, jaké důvody tyto soudy vedly k zamítnutí stěžovatelových

důkazních návrhů dotýkajících se nejen sv. V. (šlo též o návrhy na

provedení důkazu listinami - č. l. 77); nadto z odůvodnění

rozsudku odvolacího soudu (č. l. 80) se podává, že odvolací soud

řízení před soudem I. stupně "doplnil usnesením Okresního soudu

v Prostějově ze dne 28. 6. 1995, č. j. -25, osvědčením

o zápisu do evidence soukromě hospodařících rolníků Obecního úřadu

v Troubkách - Zdislavicích ze dne 1. 4. 1993 a smlouvou o uzavření

budoucí nájemní smlouvy", ačkoli, jak již řečeno, podle již

zmíněného protokolu o jednání před odvolacím soudem dokazování

v průběhu odvolacího jednání v tomto rozsahu provedeno nebylo;

nezbývá proto než konstatovat, že "doplnění řízení", provedené

odvolacím soudem a z něj plynoucí jeho skutková zjištění, nejsou

v souladu se zákonem ( , , odst.

1, ); jestliže totiž odvolací soud provedl zmíněné

dokazování nad rámec dokazování před soudem I. stupně in kamera,

mimo vlastní odvolací jednání, očividně vyloučil účastníky řízení

z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit. Podle přesvědčení

Ústavního soudu takovýto postup je však ve výrazném rozporu nejen

s ustanovením zákona (), ale je současně

v rozporu též sd, totiž s ústavně

zaručeným základním právem na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2

al. 2 in fine).

Nejen veřejnost soudního jednání a právo účastníka soudního

řízení být u jednání před soudem přítomen, ale - nikoli v poslední

řadě - i jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, náleží

k základním nejen procesním, ale především též ústavním podmínkám

spravedlivého procesu (d),

v němž práva mají býti chráněna ( úst. );

ostatně nejen nauka, ale i praxe obecných soudů posléze zmíněný

ústavní postulát jen stvrzuje přesvědčením, že účastník využitím

svého práva spolupůsobit při provádění důkazů přispívá k hodnocení

provedených důkazů soudem a tedy i k závěru o pravdivosti

skutkových tvrzení (k tomu sr. Bureš a spol.:

- komentář, Praha, 2. vydání).

Co do vlastních námitek ústavní stížnosti (pokud jde

o stěžovatelem navržené a soudem odmítnuté důkazy), shledal je

Ústavní soud ve smyslu své judikatury důvodné; jestliže občanský

soudní řád obecným soudům kogentním způsobem předepisuje

náležitosti rozsudku ( ) a jestliže mezi ně řadí

i povinnost v odůvodnění rozsudku vyložit jakými úvahami se obecný

soud řídil, jestliže neprovedl i další důkazy (§ 152 odst. 2 o. s.

ř.), vyplývá z toho podle přesvědčení Ústavního soudu

nepřípustnost návrhy na soudem odmítnuté důkazy v odůvodnění

rozhodnutí opomíjet, jak na to ostatně Ústavní soud již dříve

poukázal (nález č. 10 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995)

a jak také ústavní aspekty otázek spojených s prováděním

a hodnocením důkazů v řízení před soudem podrobně vyložil; postačí

proto na tento nález odkázat.

Naproti tomu neshledal Ústavní soud důvodné námitky

stěžovatele pokud dovozovaly pochybení odvolacího soudu stran

rozhodnutí o stěžovatelově námitce podjatosti soudce obecného

soudu I. stupně; nejen z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ale

i z obsahu spisu (č. l. 72 až 74) se podává, že takto uplatněnou

námitkou se odvolací soud dostatečným způsobem zabýval. I když

podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že

námitkou podjatosti dotčený soudce z projednání a rozhodování

stěžovatelovy věci není vyloučen, mělo být jako rozhodnutí (§ 16

) pojato (jako samostatný výrok) do znělky rozsudku

(v zásadě jde o samostatné procesní rozhodnutí, které obecně za

jistých podmínek může založit překážku rei iudicatae), nejde

o vadu, která by v posuzované věci se jakkoli dotkla ústavně

zaručených základních práv stěžovatele, a která by jako taková

podléhala ústavnímu přezkumu Ústavním soudem, a to tím spíše,

jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti věcně na své námitce

netrval a pochybení obecného soudu spatřuje toliko ve formě, jak

o ní bylo odvolacím soudem rozhodnuto.

Z důvodů, jak v tomto odůvodnění byly vyloženy, rozhodl proto

o podané ústavní stížnosti Ústavní soud tak, jak ze znělky tohoto

nálezu je patrno.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se

nelze odvolat ( ).

V Brně dne 28. 11. 1996