Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky V.J., zastoupené advokátem JUDr. T.Ch., o ústavní stížnosti ze dne 21. 12. 1995, došlé Ústavnímu soudu dne 3. 1. 1996, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1995, čj. 29 o 231/95-31, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 12. 1994, čj. -20, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 12. 1994, čj. -20, jímž byla zamítnuta její žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že je nájemcem bytu o pokoji a kuchyni se společným příslušenstvím, IV. kategorie v 1. patře domu v P., s tím, že navrhovatelka byla uznána povinnou zaplatit odpůrci náklady řízení v částce 1.150,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1995, čj. -31, jímž byl napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrzen s tím, že navrhovatelka je povinna zaplatit odpůrci náklady odvolacího řízení v částce 230,- Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 7. 11. 1995.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala navrhovatelka v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ústavní stížnost. Zrušení naříkaného rozsudku se domáhá z toho důvodu, že má za to, že rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen d (dále jen " "), a to per analogiam, neboť dle názoru stěžovatelky nájemní právo musí používat obdobné ochrany jako právo vlastnické. Rozhodnutí dle navrhovatelky dále vede i k porušení y, neboť dle jejího tvrzení dochází ke zneužití vlastnického práva na újmu stěžovatelky. Konečně, dle tvrzení navrhovatelky, došlo i k porušení y, neboť stěžovatelka bude nucena k opuštění své vlasti, neboť jinou možnost k bydlení v ČR nemá.

1

Účastník řízení, Městský soud v Praze, se vyjádřil ve věci ústavní stížnosti v tom smyslu, že ji považuje za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího došlo k porušení , a to prý per analogiam, a y. Toto přesvědčení stěžovatelky dle náhledu městského soudu nemůže obstát. Právo nájmu je sice právem, které je ze zákona chráněno (viz ve znění novely provedené ), ale není a nemůže ani být chráněno ve stejném či obdobném rozsahu jako právo vlastnické, jež požívá nejvyšší právní moci nad věcí (viz ustanovení a nás1. ve znění novely provedené ). Úvahy o rozsahu ochrany nájemního práva však Městský soud v Praze považuje za zcela nadbytečné, a proto se blíže touto otázkou nezabývá, neboť ochranu podle požívá jen to právo nájemní, které existuje. V souzené věci však stěžovatelka neprokázala existenci tohoto práva, ačkoliv je nepochybné, že toto právo musí prokázat ten, kdo je ve sporu tvrdí. Z řízení před obecnými soudy je zřejmé, že stěžovatelka v průběhu řízení před soudy obou stupňů neprokázala svůj úmysl sdílet s matkou trvale domácnost, ačkoliv právě úmysl je předpokladem založení a vedení spolužití s nájemcem bytu.

Vedlejší účastník - Městská část Praha 6 - se vyjádřil v tom smyslu, že naříkané rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze považuje za věcně i právně správné a je toho názoru, že věcně i právně správným rozhodnutím nemůže být porušeno žádné právo, natož ústavně zaručené základní právo nebo svoboda fyzické osoby.

Za účelem správných zjištění si vyžádal Ústavní soud spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. . Na základě jejich prošetření ústavní soud dospěl k závěru, že skutková zjištění i právní posouzení věci nejsou v rozporu s u.

Ústavní soud se neztotožňuje s právním názorem navrhovatelky, že právu nájmu bytu svědčí stejná ochrana per analogiam jako vlastnictví bytu. Obsah vlastnictví tvoří svazek tzv. subjektivních práv. Kruciální místo mezi nimi zaujímá právo s věcí nakládat (ius disponendi), neboli oprávnění vlastníka určovat další právní osudy věci, např. věc prodat, půjčit a také pronajmout. V tomto směru je právo nájmu výrazně užší.

Aniž by Ústavní soud mohl přistoupit na argumentaci navrhovatelky, je navíc nucen připomenout již vícekrát ve své judikatuře vyjádřené stanovisko, že dle y používá ústavní ochrany vlastnické právo již konstituované, a nikoliv tvrzený nárok na ně. Na tomto základě jsou právně nerelevantní i další zmíněné odkazy na u.

Z hlediska práva na "spravedlivý proces" stanoví v , že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Se zřetelem na to bylo nutné se zabývat otázkou (aniž to navrhovatelka namítala), zda v řízení před obecným soudem nebyly porušeny základní procesní principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny.

2

Stěžovatelka vytýká městskému soudu nesprávné právní posouzení věci. Podstata ústavní stížnosti spočívá tak v polemice s právním závěrem rozsudku městského soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na č1. 83 y zjevně nepřísluší.

Postup v soudnům řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR.

Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že navrhovatelce nebylo porušeno její ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu y. Jejím případem se soud zabýval a ve věci rozhodl.

Podle písm. c) , o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu ČR

V

Brně dne 19. 11. 1996

3