Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 160/95

b

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelek: l) J.K., 2) L.B., obou zastoupených advokátem JUDr. J.S., o ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 1995, došlé Ústavnímu soudu dne 15. 6. 1995, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 1995, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 10. 1993, čj. -50, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, včas podanou, se navrhovatelky obrátily na Ústavní soud se stížností proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 1995, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 10. 1993, čj. -50, v řízení o neplatnosti kupní smlouvy a vydání věci podle

Dle návrhu citovanými rozsudky byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání majetku podle Dovolání nebylo krajským soudem připuštěno. Krajský soud v Brně, stejně jako Okresní soud ve Znojmě, opřely svá rozhodnutí o stanovisko, že stěžovatelky, v daném řízení navrhovatelky, neprokázaly doručení výzvy odpůrcům. Soud I. stupně požadoval doručení výzvy do vlastních rukou, soud II. stupně oběma manželům. Soudy tak dle navrhovatelek na doručení výzvy položily nároky a v rozporu se zněním , který takové požadavky nečiní, a zejména s jeho smyslem, jak je hodnocen nálezem ÚS ČSFR . Dle stěžovatelek tak soudy obou stupňů neposkytly ochranu právům stěžovatelek v souladu s č1. 11d. Navrhly proto, aby Ústavní soud po provedeném řízení oba napadené rozsudky zrušil.

Okresní soud ve Znojmě se k ústavní stížnosti stěžovatelek vyjádřil v tom smyslu, že návrh stěžovatelek (žalobkyň v řízení u obecných soudů) byl zamítnut jako nedůvodný kromě jiného i z toho důvodu, že výzva k vydání nemovitosti nebyla doručena ve lhůtě stanovené v Jedná se o lhůtu propadnou, kdy neuplatněním práva ve lhůtě stanovené v zákoně

1

nárok zaniká. Jedná se o lhůtu hmotněprávní (prekluze). V tomto případě bylo důkazní břemeno na navrhovatelkách, které ho neunesly, neboť neprokázaly, že by v zákonem stanovené lhůtě výzvu povinným osobám doručily. Pokud žalobkyně při uplatňování svého nároku nepostupovaly správně a v důsledku jejich nesprávného postupu jim nárok zanikl, pak není možné, aby soudy poskytovaly ochranu nad rámec vymezený zákonem (). Naopak by tím došlo k zásahu do práv účastníků sporu a soud by porušil zásadu rovnosti účastníků před soudem, když by někomu přiznal více práv, než mu náleží. Soud se pak zabýval i otázkou aktivní legitimace obou žalobkyň a dospěl k závěru, že nároky žalobkyním podle vůbec nenáleží, když neprokázaly, že by předmětná nemovitost přešla na stát způsobem, který v žalobě uváděly. Dle vyjádření okresního soudu tak z ústavní stížnosti nelze dovodit, jakým právům stěžovatelek měl soud poskytnout ochranu, když se shora uvedených důvodů navrhovatelkám vůbec nároky podle uplatňovat nenáleželo.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení před Ústavním soudem, ve svém vyjádření uvedl, že z důvodů uvedených stěžovatelkami v ústavní stížnosti není patrno, jakým způsobem soud porušil při svém rozhodování práva stěžovatelek zakotvená v č1. 11d. Tvrzení porušení vlastnických práv totiž předpokládá jejich existenci, v souzené věci se však stěžovatelky teprve domáhaly na základě svých tvrzení konstituování jejich vlastnických práv. Pojmově je vyloučeno porušit právo, které má být teprve nalezeno. Pokud se týká námitky stěžovatelek směřujících ke způsobu doručení výzvy o vydání nemovitosti podle , odkázal krajský soud na zdůvodnění naříkaného rozsudku.

Soudy obou stupňů navrhly zamítnutí ústavní stížnosti z důvodů výše uvedených. Za účelem správných zjištění si ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. . Šetřením zjistil, že v daném případě šlo především o skutkové zjištění, zda výzva stěžovatelek byla adresátu doručena. Obecné soudy zaujaly stanovisko, že i když zák. ve znění pozdějších jej měnících předpisů nestanoví způsob doručení výzvy, z formulace ustanovení , cit. zák. "k vydání věci vyzve oprávněná osoba osobu povinnou" je jak z gramatického, tak i obsahového výkladu pojmu "vyzve" nepochybné, že výzva, aby se skutečně stala výzvou ve smyslu citovaného ustanovení, musí být adresátu doručena. Pokud není prokázáno, že zásilka obsahující výzvu byla skutečně doručena, není splněna podmínka zakotvená v ustanovení cit. zák.

Ústavní soud dospěl po prostudování spisu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatelky shrnují v ústavní stížnosti argumenty, které již uvedly v řízení před obecnými soudy s tím, že se domnívají, že rozhodnutí soudu jsou nesprávná, pokud jde o právní posouzení věci, a dále z toho dovozují, že v souzeném případě došlo k porušení základních lidských práv a svobod dle d. Pro tento závěr však nesnesly navrhovatelky žádný nový argument, který by již nebyl uplatněn v řízení před obecnými

2

soudy. Okresní ani krajský soud neupřely svými rozhodnutími navrhovatelkám právo na ochranu vlastnického práva (žalobce), když dovodily, že nejsou splněny podmínky pro to, aby žalobě mohlo být vyhověno.

Z hlediska práva na "spravedlivý proces" stanovíd v , že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Se zřetelem na to bylo nutné se zabývat otázkou (aniž to navrhovatelky namítaly), zda v řízení před obecným soudem nebyly porušeny základní procesní principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny. Stěžovatelky vytýkají krajskému soudu nesprávné právní posouzení věci. Podstata jejich ústavní stížnosti spočívá tak v polemice s právním závěrem rozsudku krajského soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y zjevně nepřísluší.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR.

Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že navrhovatelkám nebylo porušeno jejich ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu d. Jejich případem se soud zabýval a ve věci rozhodl.

Pokud jde o aplikaci d, nutno uvést, že nevyhovění žalobě v soudním sporu nelze samo o sobě považovat za porušení uvedeného ustanoveníd soudem.

Podle písm. c) , o ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu ČR

V Brně dne 19. 11. 1996