Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 237/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.B., zastoupeného advokátem JUDr. V.Ž.,

t a k t o

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel V.B. podal dne 28. 8. 1996 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 8. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 25. 7. 1996, spojeného s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. - 22, ze dne 15. 11. 1994, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 25. 7. 1996, spojeného s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. -23, ze dne 11. 4. 1996, kterými bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v d.

Podle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Uvedená lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Ve zkoumané ústavní stížnosti je základem rozhodnutí O.ú. v M. - pozemkového úřadu, vydané podle , o tom, že stěžovatel není vlastníkem předmětných

nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí je podle § 9 odst. 6 cit. zákona možno podat opravný prostředek k soudu, čehož stěžovatel řádně využil. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, čj. -22, ze dne 15.11. 1994, kterým Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu, i proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, čj. -23, ze dne 11. 4. 1996, kterým Krajský soud v Praze potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu, podal však stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Podle ust. (dále jen ) lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V dané věci však Krajský soud v Praze nerozhodoval jako soud odvolací, ale jako soud věcně příslušný k přezkoumání zákonnosti nepravomocného rozhodnutí orgánu státní správy. Proti rozhodnutím soudu ve správním soudnictví však podle (s výjimkou věcí důchodového zabezpečení a důchodového pojištění) nejsou přípustné opravné prostředky, a to ani dovolání.

Ve smyslu tak posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu, o němž rozhoduje rozsudkem krajský soud. Vzhledem k této skutečnosti je nezbytné počítat lhůtu pro podání ústavní stížnosti již od právní moci rozsudků Krajského soudu v Praze, a nikoliv od právní moci usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterými z formálních důvodů bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, protože v dané věci dovolání není opravným prostředkem, který zákon k ochraně zkoumaného práva poskytuje.

Napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. -23, ze dne 11. 4. 1996 nabyl právní moci dne 24. 5. 1996. Lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula dne 22. 7. 1996. Druhý napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. -22, ze dne 15. 11. 1994 nabyl právní moci dne 20. 12. 1994. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tudíž, uplynula dne 17. 2. 1995. Ústavní stížnost proti oběma rozsudkům Krajského soudu v Praze však byla podána dne 28. 8. 1996, tedy v obou případech po uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti podle

2

Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle odmítnout, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Stěžovatel současně podáním ze dne 10. 10. 1996 žádal Ústavní soud o přiznání náhrady nákladů spojených se zastoupením u Ústavního soudu. Ústavní soud však ve smyslu může o nákladech zastoupení rozhodovat, jen pokud nebyla ústavní stížnost odmítnuta. V daném případě však Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a proto nelze o náhradě nákladů zastoupení rozhodnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 1996

JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR