Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 276/96

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele KAN, zastoupeného JUDr. V. M., za vedlejší účasti

Ústřední volební komise, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně

čj. Ovs 51/96/Št-26,

t a k t o :

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. října 1996, čj. Ovs51/96/Št, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 25. září1996, čj. ÚVK 254/2/1996, s e z r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne

12.10.1996, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího

soudu ČR ze dne 7. října 1996, čj. Ovs 51/96/Št, kterým byl

zamítnut jeho návrh na registraci L. O. jako kandidáta pro senátní

volby ve volebním obvodu č. 3.

Ústřední volební komise na svém zasedání ve dnech 25. a 26.

září 1996 projednala přihlášku pana L. O., k registraci ve

volebním obvodu č. 3 pro volby do Senátu Parlamentu ČR a přihlášku

odmítla. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že zjistila, že přihláška

a její přílohy neobsahují údaj o rodném čísle a osvědčení

o státním občanství nebylo úředně ověřeno ve smyslu platné právní

úpravy.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání

k Nejvyššímu soudu ČR. V něm uvádí, že ust. § 61 odst. 4 písm. e)

, o volbách do Parlamentu ČR, nestanoví, že

by prohlášení kandidáta ve smyslu cit. ustanovení mělo být

doprovázeno uvedením rodného čísla. Toto číslo je uvedeno na

vlastní přihlášce k registraci, takže Ústřední volební komise jej

měla k dispozici. Pokud jde o dokument prokazující státní

občanství kandidáta, uvedl navrhovatel, že předložený doklad

představuje fotokopii osvědčení o státním občanství, vydaného ve

smyslu , příslušným okresním

úřadem, jejíž soulad s originálem potvrdil tentýž Okresní úřad

v Ch. Je tedy státní občanství kandidáta prokázáno zcela zásadním

způsobem. Zákon o volbách nekonkretizuje způsob prokázání státního

občanství, nýbrž se toliko dovolává

Nejvyšší soud ČR podle rozhodl bez jednání dne

7.10.1996 tak, že rozhodnutí Ústřední volební komise potvrdil

a návrh na zaregistrování L. O., jako kandidáta ve volebním obvodě

č. 3 zamítl. Své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tím, že ve

smyslu ust. § 61 odst. 4 písmeno a) zákona o volbách do Parlamentu

ČR musí přihláška kandidáta k registraci obsahovat mimo jiné též

doklad kandidáta o státním občanství. Podle ust. § 63 odst. 3 věta

první citovaného zákona Ústřední volební komise odmítne přihlášky

kandidátů k registraci z důvodů uvedených v § 62 odst. 2 zákona.

Jedním z důvodů uvedených v posléze citovaném ustanovení je též

skutečnost, že přihláška k registraci obsahuje nesprávné nebo

neúplné údaje [§ 62 odst. 2 písmeno b) zákona]. Dokladem o státním

občanství České republiky je podle ust. § 20 odst. 1 písmeno c)

, o nabývání a pozbývání státního občanství

ČR, též osvědčení o státním občanství ČR, které vydává okresní

úřad příslušný podle trvalého pobytu žadatele (odst. 2 cit.

ustanovení). vydaná okresním úřadem obsahující osvědčení

o státním občanství má povahu veřejnéy, tj.y, vydané

příslušným orgánem v rámci jeho pravomoci, k jejímuž vydávání má

tento orgán zákonné zmocnění. Uvedená může být považována

za pravou veřejnouu osvědčující skutečnost v ní uvedenou,

tj. za způsobilý doklad osvědčující státní občanství České

republiky především za předpokladu, že je autentická, tj. že

pochází přímo od orgánu, který ji vydal. Není však vyloučeno, aby

byla případně takováto předložena v opise nebo kopii

ověřené způsobem, upraveným příslušným právním předpisem.

V posuzovaném případě předložil kandidát fotokopii dokladu

označeného jako "Osvědčení o státním občanství České republiky",

ze dne 22.8.1996, čj. Vnitř. 606.4/2/0/96. Uvedená fotokopie je

pak ve spodní části opatřena strojem psaným dovětkem "Za správnost

fotokopie: V Ch. dne 22.8.1996" a otiskem malého kulatého razítka

Okresního úřadu v Ch. s nečitelným podpisem. Uvedený dovětek však

nelze považovat za zákonem stanovený způsob ověření shody kopie

su zákonem (, o notářích a jejich

činnosti, , o ověřování shody opisů nebo kopie

su a o ověřování pravosti podpisu obecními úřady

a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady). Vzhledem

k tomu, uvádí Nejvyšší soud, je nutno dospět k závěru, že

přihláška k registraci pro volby do Senátu Parlamentu České

republiky v dané věci neobsahovala doklad o státním občanství

kandidáta, tedy že jde o vadu uvedenou v ust. § 62 odst. 2 písmeno

b) volebního zákona. Ústřední volební komise proto správně

přihlášku kandidáta odmítla. Vzhledem k tomu, že neúplnost

přihlášky pro nedostatek dokladu o státním občanství kandidáta je

sama o sobě důvodem, pro nějž by měla být přihláška odmítnuta,

nezabýval se Nejvyšší soud již dalším, v rozhodnutí Ústřední

volební komise namítaným nedostatkem, tj. neuvedením rodného čísla

kandidáta.

Toto rozhodnutí napadl navrhovatel včas ústavní stížností.

V ní uvádí, že občanství kandidáta bylo prokázáno zcela

dostatečným způsobem, když předložil fotokopii osvědčení o státním

občanství, potvrzené příslušným okresním úřadem. Zákon o volbách

do Senátu nekonkretizuje způsob prokazování státního občanství,

nýbrž se pouze odvolává na Zapisovatel

obvodní volební komise neshledal při přejímce přihlášky žádný

nedostatek, neupozornil zmocněnce na potřebu opravy, jak mu to

jinak ukládá ust. Rovněž

Okresní úřad v Ch. svým stvrzením souladu originálu osvědčení

o státním občanství s jeho fotokopií utvrdil kandidáta

v přesvědčení, že jím předkládaný doklad splňuje všechny potřebné

náležitosti. Ústřední volební komise neuznáním předloženého

dokladu, podle navrhovatele, upřela kandidátovi jeho ústavní právo

na rovné podmínky přístupu k voleným funkcím, jak vyplývá

z ustanovení d. Toto

stanovisko Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím potvrdil, čímž rovněž

porušil základní právo kandidáta zaručené ústavním zákonem.

Navrhovatel proto žádá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí

Nejvyššího soudu a Ústřední volební komise zrušil a uložil

příslušné obvodní volební komisi jmenovaného kandidáta

zaregistrovat.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 15. října 1996,

podepsaném JUDr. Ing. J. H., v zastoupení předsedkyně senátu,

v podstatě opakuje argumenty uvedené v odůvodnění napadeného

rozhodnutí.

Ze spisu Nejvyššího soudu ČR, čj. Ovs 51/96/Št, Ústavní soud

zjistil, že dne 2.10.1996 podal navrhovatel, KAN, Nejvyššímu soudu

ČR návrh na vydání rozhodnutí o zaregistrování kandidáta pro volby

do Senátu Parlamentu České republiky. Svým obsahem je tento návrh

totožný s ústavní stížností. Nejvyšší soud ČR tento návrh

usnesením bez jednání podle dne 7.10.1996 pod čj.

Ovs 51/96/Št zamítl.

Ústřední volební komise ve svém vyjádření ze dne 18. října 1996

uvedla, že přihlášku k registraci pro volby do Senátu České

republiky v roce 1996 pana L. O. projednala na svém zasedání dne

25. září 1996 a zjistila, že přihláška nesplňovala náležitosti

podle ustanovení , o volbách do

Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších

zákonů, ve znění , a proto ji zamítla. Podle

předložených podkladů bylo zjištěno, že přihláška a její přílohy

neobsahují údaj o rodném čísle a osvědčení o státním občanství

není úředně ověřeno ve smyslu platné právní úpravy. Tím byl podle

názoru Ústřední volební komise naplněn důvod pro odmítnutí

přihlášky.

Jak již Ústavní soud několikráte judikoval, základním

interpretačním pravidlem pro zákony, které upravují blíže výkon

politických práv, je nepochybně článek 22y základních práv

a svobod, ze kterého vyplývá, že každý orgán aplikující právo je

povinen vykládat a používat zákonnou úpravu tak, aby byla umožněna

a chráněna svobodná soutěž politických sil v demokratické

společnosti. Tento princip vyžaduje, aby případná sporná

ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR, ale i zákonů

souvisejících, byla vykládána a používána ve prospěch účelu

a smyslu těchto zákonů. Přitom účel a smysl zákona nelze hledat

jen ve slovech a větách předpisu. V právním předpisu jsou a musí

být vždy obsaženy i principy uznávané demokratickými právními

státy. Jestliže tedy účelem zákona o volbách do Parlamentu ČR je

realizovat a blíže upravit základní politické právo volit a být

volen, pak sporná ustanovení musí být vždy vykládána k tomuto

právu vstřícně, tedy tak, aby pokud možno bylo umožněno volit

a být volen a ne naopak. Kromě tohoto speciálního interpretačního

pravidla pro práva politická opírá Ústavní soud svůj názor

i o ustanovení d,

který stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních

práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.

Ústavní soud tedy na základě výše uvedených úvah dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V posuzovaném případě Ústřední volební komise i Nejvyšší soud

považovaly za rozhodující otázku, zda předložené osvědčení

o státním občanství je či není dostatečným dokladem o existenci

státního občanství kandidáta. Přitom dospěly k závěru, že pro

účely registrace kandidátů pro volby do Senátu Parlamentu ČR je to

doklad nedostatečný, i když , o nabývání

a pozbývání státního občanství ČR, takový doklad výslovně uvádí.

V této souvislosti je zajímavé, že obvodní volební komise, ani

její zapisovatel, k podobnému závěru nedospěli. Argumentace

Ústřední volební komise a Nejvyššího soudu ČR spočívá v tom, že

osvědčení o státním občanství, které kandidát předložil, nebylo

ověřeno způsobem uvedeným v ust. ,

resp. ust. Oba orgány nevzaly v úvahu,

že bylo úředně potvrzeno, že předložený doklad je ověřenou

fotokopií dokladu - osvědčení o státním občanství. Je zřejmé, že

potvrzení okresního úřadu (ověření shody y s originálem)

nemělo všechny náležitosti vyžadované citovanými zákony. Pokud by

však vznikly pochybnosti o státním občanství kandidáta, nebo

o pravosti předloženého osvědčení, bylo možné je jednoduchou

cestou odstranit. Měl tak učinit již zapisovatel obvodní volební

komise, kterému tato povinnost vyplývá ze zákona (§ 61 odst. 5

), resp. obvodní volební komise [ odst.

4 písmeno a) citovaného zákona]. V posuzovaném případě však

nevznikly pochybnosti o tom, zda kandidát je státním občanem České

republiky, Ústřední volební komise a Nejvyšší soud se soustředily

pouze na zkoumání skutečnosti, zda o tom předložil formálně

perfektní potvrzení. Tímto postojem povýšily orgány aplikující

právo hlediska formalistická nad zákon a především nad ústavní

principy, když nesprávný postup úředního orgánu (okresního úřadu

ověřujícího u) přičetly k tíži toho, kdo realizuje svá

ústavní práva a na nesprávném postupu orgánu se nepodílel.

Z výše uvedeného tedy Ústavní soud uzavírá, že napadenými

rozhodnutími došlo k porušení y základních práv

a svobod a v důsledku toho i k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 21

odst. 4d. Proto také zrušil nejen

usnesení Nejvyššího soudu ČR, ale také rozhodnutí Ústřední volební

komise, které mu předchází.

Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodování posléze nezabýval

druhým důvodem, pro který byla přihláška k registraci Ústřední

volební komisí odmítnuta - údajným neuvedením rodného čísla

kandidáta. Pokud se týká této části rozhodnutí Ústřední volební

komise, Ústavní soud konstatuje, že údaj o rodném čísle byl

z předložených materiálů zřejmý, byl uveden v přihlášce

k registraci a stanovisko Ústřední volební komise, že měl být

uveden v též v prohlášení kandidáta, a proto je přihláška neúplná,

je rovněž ve výše uvedeném kontextu popřením základního práva

daného d a v konečném

důsledku i y.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než

konstatovat, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 21

. Z těchto důvodů zrušil nejen

usnesení Nejvyššího soudu ČR, ale i rozhodnutí Ústřední volební

komise, které mu předcházelo.

Ústavní soud se dále zabýval i důsledky svého nálezu, a to

s ohledem na ustanovení § 64 odst. 1 volebního zákona, podle

kterého se může registrace kandidáta obvodní volební komisí

v případě, že k ní dojde na základě rozhodnutí Ústřední volební

komise o odvolání nebo na základě rozhodnutí soudu podle

zvláštního zákona, uskutečnit nejpozději do 30 dnů přede dnem

voleb.

Nutno v této souvislosti odpovědět na otázku, zdali se

uvedená lhůta týká i registrace, následující po kasačním nálezu

Ústavního soudu.

Lhůta 30 dnů se na registraci kandidáta, následující po

rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR,

vydaného podle , nevztahuje. Pro

uvedený závěr svědčí několik důvodů.

Ústavní soud je při rozhodování o ústavních stížnostech

soudem kasačním, nemá tudíž pravomoc rozhodovat ve věci samé a ani

zavazovat dotčené orgány veřejné moci ohledně jejich dalšího

rozhodování ve věci (s výjimkou rozhodnutí, týkajícího se jiného

zásahu orgánu veřejné moci podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č.

). Na rozdíl od Nejvyššího soudu ČR, jenž podle §

200m rozhoduje přímo o zaregistrování kandidáta, a tudíž

k registraci obvodní volební komisí dochází na základě tohoto

rozhodnutí (obdobně jako v případě rozhodnutí Ústřední volební

komise), po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu dochází teprve

k projednání přihlášky Ústřední volební komisí a teprve po něm

k registraci obvodní volební komisí. Jak jazykový výklad, tak

i výklad e ratione legis dotčeného ustanovení volebního zákona

opodstatňují tedy závěr, že v něm obsažená lhůta není podmínkou

registrace, následující po rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení

usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného podle § 200m odst. 1 písm.

c)

Pro uvedený závěr svědčí i skutečnost, že poznámka pod čarou,

vztahující se k ustanovení § 64 odst. 1 volebního zákona,

rozhodnutím soudu podle zvláštního zákona, na základě kterého

dojde k registraci, rozumí rozhodnutí podle § a 200m

a nikoli rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, směřující

do usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného podle § 200m odst. 1

písm. c) Ústavní soud je si přitom dobře vědom toho, že

poznámky pod čarou nejsou součástí právního předpisu, a tudíž se

jedná o informaci k výkladu e ratione legis.

Z uvedených důvodů Ústavní soud poukazuje na povinnost

Ústřední volební komise projednat a obvodní volební komise

zaregistrovat přihlášku kandidáta v důsledku rozhodnutí Ústavní

soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného podle §

200m odst. 1 písm. c) , a to i po lhůtě 30 dnů přede dnem

voleb. Z hlediska ústavního nutno považovat za mezní termín

registrace lhůtu, garantující rovnost šancí jednotlivých

kandidátů, tj. lhůtu podle § 16 volebního zákona.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. října 1996