Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 31/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele M.M., zastoupeného advokátkou JUDr. V.B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a J.H., jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené JUDr. J.S., t a k t o :

Návrh s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se svým včas podaným návrhem domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. , jímž bylo v odvolacím řízení potvrzeno prvostupňové zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 1995, sp. zn. , ve věci navrhovatelovy žaloby o zaplacení 4 000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedenou částku v civilním nalézacím řízení sporném požadoval navrhovatel po vedlejší účastnici řízení J.H. z toho důvodu, že parkovala své vozidlo na pozemku, jehož vlastníkem je navrhovatel, a to bez jeho souhlasu a proti jeho vůli. Podle názoru navrhovatele tímto jednáním došlo na straně vedlejší

1

účastnice ke vzniku bezdůvodného obohacení, jehož výši hodnotil navrhovatel v řízení před obecnými soudy částkou 4 000,- Kč.

Obecné soudy opřely zamítavý výrok o závěr, že navrhovatel se domáhal svou žalobou peněžního plnění, ačkoliv na místě byla žaloba na odstranění závadného stavu.

Podle názoru navrhovatele zamítavým rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení věta první a , 4y a současně k porušení d (dále jen).

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled, ledaže by došlo k porušení principů obsažených v hlavě pátéy, ústavních zákonech ad.

Podstatou ústavní stížnosti je navrhovatelův odlišný právní názor na posouzení, zda v případě řízení, které u obecných soudů zahájil, mělo být žalováno na plnění peněžité či zda mělo jít o žalobu na odstranění závadného stavu ve smyslu ustanovení § 126 o. z.

V této souvislosti je nutno poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR, navazující na judikaturu bývalého Ústavního soudu ČSFR (srov. např.

ÚS ČR a Rč. 13/1993 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR), podle níž nesprávné právní posouzení nemůže být samo o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí Ústavním soudem.

Ústavní soud navíc poukazuje na to, že sdílí názor Městského soudu v Praze ohledně toho, že v daném případě byla na místě

2

žaloba na odstranění závadného stavu, tedy žaloba na vyklizení ve smyslu ustanovení § 126 o. z. a nikoli žaloba na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení.

Z těchto důvodů proto Ústavní soud návrh navrhovatele ve smyslu ustanovení jako zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soud České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 17. října 1996

JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu ČR

3