Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 282/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci ústavní stížnosti navrhovatele J.V., zastoupeného advokátem JUDr. D.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 1995, čj. -70, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 3. 1995, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Z.V. a J.S., oba zastoupeni advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 1995, čj. -70, s odůvodněním, že napadené rozhodnutí porušuje d (dále jen). Na odůvodnění svého návrhu uvedl, že odvolací soud dovodil, že stěžovatel není oprávněnou osobou dle ustanovení , jelikož věc byla vydána vedlejším účastníkům, dříve

1

odpůrcům, jako dědicům ze závěti dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona, zatímco navrhovatel opírající svůj nárok

o písm. c) cit. ustanovení patří jako vnuk původní vlastnice do druhé skupiny osob, které mohou své restituční nároky úspěšně uplatnit jen tehdy, pokud nejsou uplatňovány osobami uvedenými ve skupinách předchozích, a to přesto, že vedlejší účastníci předložili státnímu notářství dne 18. 10. 1991 závěť a požádali o dodatečné projednání dědictví po původní vlastnici v peněžní hotovosti 12.000,-- Kč, aby současně sdělili soudu v průběhu řízení o dodatečném projednání dědictví, že žádný dodatečně najevo vyšlý majetek po původní vlastnici neexistuje. Jde tedy o to, že vedlejší účastníci předložili závěť po uplynutí lhůty k uplatnění nároků na vydání podle a navíc předmětem návrhu na dodatečné projednání dědictví byl podle vlastního tvrzení odpůrců majetek, který nepatřil původní vlastnici paní J.V. V této souvislosti odkázal stěžovatel na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, uveřejněné pod č. 23/95 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Konkrétně uvedl, že pro posouzení okruhu oprávněných osob dle v dané věci nemůže být právně relevantní závěť, která byla předložena k projednání dědického řízení až 18. října 1991, když lhůty k podání výzvy k vydání věci skončily dnem 30. 9. 1991. Rozhodnutí soudu prvého stupně pak vytkl porušení y tím, že nevyhověl všem důkazním návrhům účastníků, ačkoliv nebylo možno bezpečně usoudit na skutkový stav věci, pokud jde o otázku včasného uplatnění výzvy k vydání věci u povinné osoby. Z provedených důkazů v tomto směru zejména zdůraznil, že povinná osoba s ním 13. 9. 1991 dokonce uzavřela dohodu o vydání věci.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání jedné čtvrtiny domu a stavební parcely, byla zamítnuta, neboť dospěl k závěru, že nemovitosti byly vydány osobám oprávněným dle ustanovení , zatímco stěžovatel je

2

osobou uvedenou v § 3 odst. 2 písm. c) cit. zákona, což znamená, že by své restituční nároky mohl úspěšně uplatnit jen za předpokladu, že nebyly uplatněny osobami uvedenými ve skupinách předchozích. Dále městský soud dovodil, že je nerozhodné, zda žalovaní předložili závěť v dědickém řízení po původní vlastnici, protože zákon takovou podmínku nestanoví, a zdůraznil, že nemohlo dojít k porušení y, neboť v je chráněno vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně, jak. je tomu v daném případě. Dále ve svém vyjádření městský soud uvedl, že pokud se stěžovatel dovolává rozsudku Vrchního soudu v Praze, publikovaného pod č. 23/1995 Sbírky soudních rozhodnutí, jde o rozhodnutí, které řeší podmínky vzniku nároku u jiné skupiny oprávněných osob, a sice u univerzálního dědice, který dědí dědictví celé a u kterého pro vznik restitučního nároku zákon výslovně stanoví povinnost předložit závěť v dědickém řízení. Zatímco vedlejší účastníci nedědí dědictví celé ( cit. zákona) a není u nich zákonem stanovena povinnost předložit ani závěť v dědickém řízení, což je také důvod, proč nelze s časovým určením spojovat žádné právní následky.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření především zdůraznili otázku včasnosti uplatněných restitučních nároků stěžovatelem s tím, že již v řízení vedeném pod sp. zn. , u Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut návrh na registraci dohody o vydání sporných nemovitostí stěžovateli, byla důvodem zamítnutí skutečnost, že stěžovatel ve stanovené lhůtě výzvu k vydání nemovitostí nepodal. Bylo tedy jeho věcí, aby se eventuelní ústavní stížností v tomto smyslu obrátil na Ústavní soud proti rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. . Kromě toho zdůraznili, že i ve vlastním, ústavní stížností napadeném řízení, vedeném pod sp. zn. , u Obvodního soudu pro Prahu 10, se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by výzvu k vydání nemovitostí uplatnil včas. Navíc i kdyby prokázal stěžovatel uplatnění výzvy k vydání nemovitostí zavčas, bylo třeba, aby za situace, kdy věc byla vydána vedlejším účastníkům

3

ve lhůtě dle ustanovení , tyto nároky uplatnil u soudu, kterou však taktéž nedodržel, a to proto, že předmětná lhůta uplynula k 1. 4. 1992, a stěžovatel svůj návrh podal až dne 29. 4. 1993. Z těchto důvodů odmítli vedlejší účastníci porušení y a stejně tak i y, neboť odst. 4 tohoto ustanovení stanoví, že podmínky a podrobnosti pro soudní ochranu upravuje zákon, přitom bylo věcí soudu rozhodnout, které důkazy je třeba provést a které nikoliv, takže za situace, kdy stěžovatel ani netvrdil, že výzva byla ve lhůtě uplatněna, nebylo třeba provádět další důkazy a pokud stěžovatel někoho zmocnil, může proti této osobě uplatnit nárok na náhradu škody. Což jsou skutečnosti nerozhodné z hlediska průkaznosti výzvy.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší vykonávat přezkumné pravomoci nad jejich rozhodováním a že za předpokladu, že tyto při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě pátéy, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. V daném případě v obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. , nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v případě stěžovatele byly porušeny ústavní principy zakotvené v hlavě pátéy, neboť byly dle názoru Ústavního soudu respektovány kautely ustanovení , do něhož se promítá i zásada soudcovské nezávislosti dle č1. 82y. Stejně tak nemohlo dojít ani ke stěžovatelem namítanému porušení vlastnického práva ve y, neboť obnova vlastnického práva dle restitučních zákonů, konkrétně dle , je mimo jiné podmíněna též uplatněním písemné výzvy u povinné osoby v zákonem stanovených lhůtách. Protože z obsahu připojeného spisu a zejména výpovědí stěžovatele samého jasně plyne, že tuto písemnou výzvu u povinné osoby nikdy neuplatnil a naopak spoléhal na to, že byla uplatněna za něho, což se mu nepodařilo na základě provedeného dokazování listinami a výslechy prokázat, nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení odmítnout. Jen pro úplnost

4

Ústavní soud uvádí, že otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje , ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti ( o.s.t.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu ( ), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv ( a 2 ). Nelze proto spatřovat porušení zásad upravených v č1. 36y v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka (obdobně viz též např. rozhodnutí Ústavního soudu

).

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 24. 9. 1996 soudce zpravodaj