Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 123/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele OS., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 6.2.1996,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení věta prvá a druhá a d, domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 6.2.1996, v podstatě s odůvodněním, že Nejvyšší soud ČR v napadeném rozsudku nevzal v úvahu všechny zákony a právní úpravy určující režim nástupnictví po zrušeném STV a svým rozsudkem tak zasáhl do stěžovatelem pravomocně restituovaného vlastnického práva k nemovitostem v k.ú. K.H., o jejichž vydání stěžovateli podle byl v řízení před obecnými soudy veden spor.

Ze spisu O.ú. v P., sp. zn. , který byl ústavnímu soudu předložen dne 12.9.1996, bylo zjištěno, že rozsudkem O.ú. v P., čj. -25, ze

1

dne 17.2.1993, zamítl uvedený soud žalobu stěžovatele, kterou se tento s odvoláním na a č. domáhal uložení povinnosti žalovaným 1) T K.H. a 2) STV v P., uzavřít s ním dohodu o vydání označených nemovitostí. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatele Krajským soudem v Praze ze dne 21.9.1993, sp. zn. , změněn tak, že druhému žalovanému - STV - byla stanovena povinnost uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí, jejíž obsah byl uveden ve výroku rozhodnutí, když předtím připustil zpětvzetí žaloby, směřující proti prvému žalovanému - T K.H. - rozsudek soudu I. stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení ohledně prvého žalovaného zastavil. K dovolání druhého žalovaného - STV v P., - pak Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21.9.1993, sp. zn. , ve výrocích o uložení povinnosti STV v P., uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi uvedenými účastníky a věc v uvedeném rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 21.9.1993 mu bylo restituováno vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě , které mu bylo po 25.2.1948 odňato zákony č. 187/1949 Sb., a , a pokud tedy Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozhodnutím zrušil uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, přitom při svém rozhodování podle názoru stěžovatele nesprávně aplikoval hmotné právo při posuzování právního nástupnictví po zrušeném STV, zasáhl tak do stěžovatelova základního práva vlastnit majetek.

Ústavní soud při posuzování věci bral v úvahu, že rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 21.9.1993 bylo pravomocně restituováno vlastnické právo stěžovatele k předmětným nemovitostem, stejně jako skutečnost, že Krajský soud v Praze při novém rozhodování ve věci je vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Aniž by

2

l

Ústavní soud právní názor Nejvyššího soudu ČR jakkoli hodnotil, nemůže pominout procesní stránku věci, totiž že o otázce vlastnictví k předmětným nemovitostem nebylo ke dni podání ústavní stížnosti obecnými soudy pravomocně rozhodnuto, a za této situace nelze než vycházet ze závěru, že ke dni podání ústavní stížnosti nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z uvedeného důvodu byla proto ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustná podle odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 1996

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj