Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 169/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci ústavní stížnosti stěžovatele J.P., zastoupeného advokátem JUDr. P.V., proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. -18, ze dne 29. 3. 1996, kterým se potvrzuje rozhodnutí V.ú., č.j. 139/10-78-4/F, ze dne 21. 9. 1995, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a V.ú., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se podáním ze dne 9. 5. 1996, podaným k poštovní přepravě dne 9. 5. 1996, obrátil na ústavní soud s návrhem na změnu , o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce. Protože podání vykazovalo vady a nebylo podáno prostřednictvím advokáta, jak to vyžaduje , o ústavním soudu, byl navrhovatel vyzván k odstranění vad. Učinil tak ve stanovené lhůtě prostřednictvím advokáta a z jeho ústavní stížnosti vyplynulo, že žádá zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. -18, ze dne 29. 3. 1996, kterým se potvrzuje rozhodnutí V.ú., č.j. 139/10-78-4/F, a současně zrušení části ustanovení , ve znění ve slovech "kteří ke dni jejich úmrtí nedosáhli věku 18 let."

Stěžovateli se jeví nepochopitelným, proč zákonodárce omezil právo na odškodnění sirotků věkem 18 v době smrti jejich rodiče, na kterého se vztahuje ustanovení § 2 citovaného zákona. Podle jeho názoru vyšel Parlament z domněnky zletilosti, když po jejím dosažení je člověk spíše schopen se hmotně zabezpečit sám. Stěžovatel však namítá, že v době, kdy docházelo k rozhodným skutečnostem, tj. zatčení a popravě jeho otce, byla věková hranice stanovena na 21 let. To měl zákonodárce vzít v úvahu

1

a všechny postižené posuzovat stejně. Např. mladé vdovy nárok mají, ač se mohly brzy provdat a nemusely být dlouhodobě postiženy, kdežto u dětí popravených již nikdy nelze ztrátu rodičů napravit. Tím bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo podle d. Proto navrhl zrušení výše uvedené části ustanovení citovaného zákona a na tomto základě i rozsudku Vrchního soudu v Praze.

Ústavní stížnost měla stanovené náležitosti a stěžovatel byl zastoupen advokátem s plnou mocí v souladu s příslušnými ustanoveními , o ústavním soudu. Na základě toho mohl soudce zpravodaj posoudit ústavní stížnost z hlediska její opodstatněnosti.

Z ústavní stížnosti a přiložených listinných důkazů vyplývá, že stěžovatel měl ke dni úmrtí svého otce více než 18 let (19 let a tři měsíce). Nicméně podal žádost o poskytnutí jednorázové částky ve smyslu citovaného zákona a tato žádost byla odmítnuta s poukazem na jeho věk v rozhodné době.

Ústavní soud posoudil jednotlivé námitky stěžovatele z hlediska jejich ústavněprávní opodstatněnosti a došel k těmto závěrům. Postupem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení základního práva stěžovatele, uvedeného v d, podle kterého mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Toto ustanovení na jeho situaci nedopadá. Nejde ani o odškodnění, neboť náš stát v tomto směru škodu nezpůsobil. Citovaný zákon proto nehovoří o "odškodnění", o "poškozených", nýbrž

o "obětech" a o "postižených." Jde o jednorázové humanitární gesto vůči obětem nacistické perzekuce, a to jak citovaný zákon zdůrazňuje - vůči "některým obětem", když si byl zákonodárce vědom, že všem obětem takto vyjádřit úctu nelze.

Návrh na stanovení věkové hranice 21 let pro sirotky byl při projednávání vládního návrhu tohoto zákona (Tisk č. 1148, Poslanecká sněmovna, I. vol. období) ve znění společné zprávy výborů (Tisk č. 1265, I. vol. období) sice předložen, nebyl však schválen. Jestliže tedy Poslanecká sněmovna na jedné straně vložila od vládního návrhu i možnost odškodnění sirotků, které původně vládní návrh nestanovil a jestliže pro to stanovila podmínku věku 18 let pro všechny stejně a nepřihlédla k zákonu č. 447/1919 Sb., kterým se snižuje věk nezletilosti, neporušila tím žádné ústavně zaručené základní právo nebo svobodu.

Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. (č. 122/1996 Sb.), zaujal stanovisko, podle kterého je zásadní otázkou, zda lze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku. Podle názoru ústavního soudu tomu tak není, neboť o nerovnost by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by určitá skupina osob musela pro zařazení splňovat nějakou další (zvláštní) podmínku. V ustanovení § 3 předmětného zákona

2

však jsou pro všechny vdovy, vdovce a sirotky, tedy pro všechny vymezené oprávněné subjekty, stanoveny podmínky stejné. To, že zákonodárce mohl postupovat i jinak, případně umožnit, aby v některých případech mohl správní orgán odstranit tvrdost zákona, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů, byť by i Ústavní soud byl názoru, že takové ustanovení bylo vhodné do zákona vložit.

Konečně je třeba poukázat na zvláštní povahu ustanovení d, na které se vztahuje ustanovení d, podle kterého se lze tam uvedených práv, včetně práv uvedených v d, domáhat v mezích zákonů, které tato práva provádějí. Ústavní soud může tudíž takový zákon přezkoumat pouze z toho hlediska, zda neporušuje některé zásadní ústavní principy (zde princip rovnosti) nebo d výslovně uvedené požadavky na tento zákon (zde podmínka státního občanství v ).

Proto soudce zpravodaj při veškerém respektu k lidské stránce projednávané věci došel k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná, a to neopodstatněná zjevně. V takovém případě mu nezbylo nic jiného, než na základě ustanovení tuto stížnost odmítnout. Tento závěr způsobil ve smyslu ustanovení a neúspěch navrhovatele i v akcesorickém návrhu na zrušení části ustanovení , ve zněni , ve slovech "kteří ke dni

jejich úmrtí nedosáhli věku 18 let."

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 1996 Vojtěch Cepl

soudce zpravodaj

3