Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 7 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (12)27454.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 249/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů V. a J.K., oba zastoupeni advokátem JUDr. T.H., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí O.ú. D., O.p.ú., čj. POZ 196/94, ze dne 5. 4. 1994, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, čj. 15 Ca 142/94 , ze dne 27. 6. 1995, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a O.ú. D., O.p.ú., jako vedlejšího účastníka, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelé se svou ústavní stížností ze dne 15. 10. 1995, doplněnou dne 2. 3. 1996, domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen Listin Listina ), neboť v řízení dle zák. č. 229/1991 Sb. byly stěžovatelům vydány náhradní pozemky, a nikoliv původní, přestože komasace nebyla dokončena a přestože
1
byly původní pozemky dokonce i předmětem dědického řízení ještě v roce 1965 po úmrtí původní vlastnice M.K., jenž bylo stěžovateli odmítnuto v tísni.
Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření odmítl porušení vlastnického práva stěžovatelů vzhledem k tomu, že jim nikdy nenáleželo vlastnické právo ani k pozemkům původním ani sceleným a navíc cílem zák. č. 229/1991 Sb. je vlastnická práva obnovit, tedy znovu konstituovat. Dále zdůraznil, že čl. 11 Listin y sice zakotvuje pro každého právo vlastnit majetek, naproti tomu však stanoví právo všech vlastníků na stejnou ochranu vlastnického práva a zásadu, že vlastnictví nesmí být zneužito, a proto bylo v tomto smyslu vycházeno z vlastnictví komasovaných - náhradních pozemků, a nikoliv původních, které se staly v mezidobí předmětem převodů i přechodů mezi jinými subjekty. Konečně krajský soud poukázal na okolnost, že právní úprava scelovacího procesu jak v roce 1940, tak v roce 1948 vycházela z předpokladu, že ne všichni vlastníci budou souhlasit. K dodržení podmínek aplikace §§ 2501 odst. 2 a 250f o.s.ř. poukázal na své předcházející rozhodnutí vydané po ústním jednání dne 25. 11. 1993, pod sp. zn. 15 Ca 208/93 .
O.ú. D., jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že proces komasace v k. ú. L., dle v1. nař. 171/1940 Sb. byl fakticky dokončen předáním nových parcel již v roce 1948, a potvrdil, že M.K. odmítla nové parcely převzít, ačkoliv vstoupila do scelování s pozemky 20,3404 ha v ceně 302.833,30 Kčs a ze scelování vystoupila s výměrou 21,1110 ha v ceně 303.578,40 Kčs, přitom měla možnost se dle cit. vl. nař. hájit vznesením námitek či připomínkami. Dále uvedl, že změny takto založené byly respektovány také příslušným SN, jak o tom svědčí notářské zápisy či rozhodnutí z let 1950 - 1980 a stvrzeny KNV v P., čj. Zem 638/72-212, ze dne 8. 8. 1972. Pokud jde o postup dle zák. č. 229/1991 Sb. , zdůraznil nutnost zohlednit skutečnost, že se předmětné nemovitosti fakticky staly součástí scelovacího
2
řízení, jehož výsledkem bylo přidělení náhradních nemovitostí ve stavu, který byl následně respektován především z důvodu zachování práv nikoliv oprávněných osob, ale vlastníků scelených pozemků, kteří je převzali do držby v roce 1949 a následně s nimi nakládali jako s vlastními. Z uvedeného důvodu mají také za to, že byla vlastnická práva stěžovatelů jeho rozhodnutím obnovena v souladu se zák. č. 229/1991 Sb. a že nedošlo k porušení jejich základního práva získat zpět restituovaný majetek v podobě, ve které se fakticky nacházel v době jeho přechodu do vlastnictví státu. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Další vedlejší účastníci, tj. DL., DO., L. SS B, PF ČR se svého postavení ve smyslu § 28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, vzdali.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele jakož i připojené spisy Krajského soudu v Plzni, 15 Ca 142/94 , 15 Ca 208/93 , a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podstatou ústavní stížnosti je námitka porušení čl. 11 odst. 1 Listin y a to rozhodnutími o restitučním nároku dle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. , kterými byly restituovány pozemky náhradní, a nikoliv komasované, tj. původní, čímž současně došlo k respektování faktického stavu. Protože čl. 11 větu prvou Listin y je třeba především chápat jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému z práva vlastnictví nikoho nevyloučit, dopadá blíže neodůvodněná námitka stěžovatele mimo ústavní rámec, neboť je nesporné, že stěžovatel nebyl z práva vlastnit napadeným rozhodnutím vyloučen, ale naopak mu na základě předpisu, který si sám nečiní nárok na absolutní nápravu všech křivd (zák. č. 229/1991 Sb. ) vlastnictví bylo
přiznáno. Pro úplnost ústavní soud uvádí, že již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není součástí soustavy obecných soudů, že mu nepřísluší s odvoláním na čl. 83 Ústav y vykonávat přezkumné pravomoci a že i samotné vadné právní posouzení nezakládá
3
protiústavnost napadených rozhodnutí. Protože navíc z obsahu spisu 15 Ca 142/94 nebylo zjištěno ani porušení principů stanovených v hlavě páté Listin y, nezbylo než ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 16. 9. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR