Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 144/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR ve věci ústavní stížnosti ing. M.B., zastoupeného advokátkou JUDr. H.Ch., rozhodl

t a k t o

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ing. M.B. podal dne 25. 5. 1996 ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. -68, ze dne 5. 12. 1995, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. -43, ze dne 21. 4. 1994. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá ochrany svého. základního práva zakotveného v d, jehož porušení vidí v tom, že řízení před městským a vrchním soudem nebylo jako celek spravedlivé, protože soudy neprovedly všechny navrhovatelem označené a předložené důkazy, resp. soud ani své stanovisko k těmto důkazům neodůvodnil.

Pro podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, jehož byl stěžovatel účastníkem, stanoví určité náležitosti. Jednou z náležitostí ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí je skutečnost, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva

1

poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zákona); za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Mezi prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, však bezesporu patří dovolání upravené v . Podle ust. (dále jen " ") je dovolání též přípustné proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek (usnesení) soudu I. stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozhodnutí je založena na rozdílnosti rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu I. stupně. O rozdílné (nesouhlasné) rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci, byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Odlišností se nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Odlišným rozhodnutím však nelze rozumět pouze takové rozhodnutí odvolacího soudu, kterým by práva a povinnosti účastníků byly konstituovány nebo deklarovány naprosto protikladně od rozhodnutí soudu I. stupně. Odlišným rozhodnutím se ve smyslu výše uvedených názorů jeví každé měnící rozhodnutí, které mělo vliv na obsah práv a povinností účastníků. Uvedený právní názor lze dokumentovat i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, č.j. , ve věci týkající se ochrany osobnosti. Nejvyšší soud ČR rozhodl, že přípustnost dovolání byla dána ve smyslu ust. , protože dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jehož výroky byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Závěr, že se jedná o měnící rozsudek ve smyslu cit. ustanovení , byl opřen o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl stanoven jiný rozsah práv a povinností účastníků.

V dané ústavní stížnosti rozhodnutí odvolacího soudu naplňuje výše uvedené znaky měnícího rozhodnutí ve věci samé, a

2

proto podle je proti tomuto rozhodnutí možno podat dovolání. Pokud stěžovatel nevyužil možnosti dovolání, což ostatně sám ve svém podání uvádí, a podal proti rozsudku odvolacího soudu přímo ústavní stížnost, pak z hlediska se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu ČR než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle odmítnout, jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání.

V Brně dne 18. září 1996

JUDr.Vladimír JURKA

soudce ústavního soudu ČR