Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 215/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.D. a J.D., oba zastoupeni advokátem JUDr. J.N., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. ze dne 18. 5. 1995,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížnost stěžovatelů doručená Ústavnímu soudu ČR dne 21. 8. 1995, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. , ze dne 18. 5. 1995, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. , ze dne 21. 11. 1994, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, původně pod sp. zn. . Stěžovatelé v této včas podané ústavní stížnosti bez bližší specifikace a odůvodnění tvrdili, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno jejich základní právo zaručené u ČR a d (dále jen " "). K obsahovému doplnění odůvodnění ústavní stížnosti došlo teprve podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 1. 1996.

1

Toto doplňující podání obsahuje nastínění geneze okolností souvisejících s projednáním původního návrhu stěžovatelů obecnými soudy návrhu soudu podanému dne 31. 8. 1993, jímž se stěžovatelé proti S. a J.J. s odvoláním na ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě v tehdy platném znění domáhali zrušení kupní smlouvy ze dne 25. 10. 1960 v té části, v níž byly pozemky zapsané ve vložce 319 pozemkové knihy pro obec k.ú. T., jejich matkou E.D. bezúplatně převedeny na S. a J.J., kterýžto návrh byl obecnými soudy pravomocně zamítnut v podstatě pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaných, kteří v řízení prokázali, že předmětné pozemky již od roku 1976 nevlastní, neboť je darovali státu. Vzhledem k tomu, že vlastní ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydaném v řízení o návrhu na obnovu razení, zaměřuje se v odůvodnění ústavní stížnosti pak na argumentaci týkající se tvrzeného porušení a , 2, 3, y právě v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Těžiště odůvodnění ústavní stížnosti pak spočívá v tvrzení, že v řízení o návrhu na obnovu původního řízení nebylo obecnými soudy přihlédnuto k důsledkům, které vyplynuly pro předmětný případ z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1994,

sp. zn.

, ve věci návrhu na zrušení , kterým se mění a doplňuje , ve znění pozdějších zákonů. V důsledku toho došlo podle tvrzení stěžovatelů jak k porušení y, neboť ten je podle nich třeba vztáhnout i na ochranu majetku restituovaného, tak i k porušení , 2, 3 y, neboť tím, že nebylo ze strany obecných soudů vyhověno návrhu na obnovu řízení, bylo stěžovatelům znemožněno domáhat se zákonem stanoveným způsobem restituce majetku, který původně vlastnila jejich matka. Stěžovatelé v této souvislosti navrhují, aby Ústavní soud ve svém rozhodnutí o jejich ústavní stížnosti zaujal právní názor o tom, zda výše citovaný nález Ústavního soudu byl v jejich konkrétním případě obecnými soudy aplikován správně. Stěžovatelé jsou totiž toho názoru, že v důsledku toho, že nálezem Ústavního soudu,

sp. zn.

,bylo zrušeno ustanovení vyjádřené v § 8 odst.

2

3 zákona o půdě slovy "ke dni účinnosti tohoto zákona", nemuseli být žalovaní ke dni 1. 7. 1993 vlastníky předmětných nemovitostí. Zároveň toto doplňující podání obsahovalo také nový návrh podaný stěžovateli s odvoláním na , v původní ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 21. 8. 1995 výslovně neuvedený - a to návrh na zrušení části ustanovení zákona o půdě v platném znění, vyjádřené slovy "a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké".

Především je třeba uvést, že návrhem stěžovatelů na zrušení části ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě v platném znění nebylo možno se zabývat s ohledem na to, že tento návrh stěžovatelé učinili teprve v podání došlém Ústavnímu soudu dne 22. 1. 1996, tedy po uplynutí šedesátidenní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, a nebyla tak tedy splněna základní podmínka plynoucí z ustanovení , totiž že takový návrh musí být podán spolu s ústavní stížností, nehledě k tomu, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí napadené ústavní stížností, byla aplikována příslušná ustanovení o obnově řízení, nikoli tedy již přímo ustanovení zákona o půdě.

Poté, co se soudce zpravodaj seznámil s obsahem spisů Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. a , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.Obecné soudy při aplikaci § 8 odst. 3 zákona o půdě vycházely ze specifika tohoto ustanovení, spočívajícího především v tom, že se jeho režim vztahuje na právní vztahy týkající se převodu pozemků spadajících do jeho věcné působnosti za podmínky, že jeho účastníky jsou osoby fyzické, a to jak na straně původního vlastníka jako převodce, tak na straně nabyvatelů ze smlouvy, a to nabyvatele původního i osob jemu blízkých. Vzhledem k tomu, že v daném případě byly následně sporné pozemky v roce 1976 převedeny nabyvateli z původní kupní

3

smlouvy na československý stát (nabídka bezplatného odevzdání ze dne 12. 11. 1975, přijetí nabídky dne 8. 11. 1976), nebylo možno podle § 8 odst. 3 zákona o půdě při rozhodování tohoto sporu postupovat. Nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, jehož se stěžovatelé dovolávají, pak na této skutečnosti nic nezměnil. Důvodem pro zrušení části ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě bylo, jak plyne z odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu, odstranit možnost retroaktivního působení tohoto pravidla chování při zachování ostatních zákonných podmínek v něm obsažených. Konstrukci stěžovatelů, která dovozuje ze zrušení části ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě, vyjádřené slovy "ke dni účinnosti tohoto zákona", rozšiřující důsledky tohoto zásahu Ústavního soudu do obsahu uvedeného ustanovení ve smyslu rozšíření jeho osobní působnosti, tak nelze přisvědčit.

Jak plyne z obsahu připojených spisů, obecné soudy se v průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy řízení zabývaly a dostatečně vypořádaly s argumenty, které podle tvrzení stěžovatelů zakládaly důvod pro obnovu řízení ve smyslu a b) a nic nenasvědčuje tomu, že by ve vztahu ke stěžovatelům ze strany obecných soudů v tomto řízení o povolení obnovy původního řízení došlo k porušení y. Nemohlo pak také dojít ani k tvrzenému porušení článku 11 odst. 1 y, když rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení je v této své prvé fázi svojí povahou v podstatě rozhodováním o procesních podmínkách a tudíž k bezprostřednímu zásahu do vlastnického práva stěžovatelů nemohlo dojít.

Také skutečnost, že obecné soudy v dosavadním řízení dospěly k závěru obsahově nepříznivému pro stěžovatele, nelze samu o sobě považovat za zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Z uvedených důvodů byla proto jejich ústavní stížnost podle , písm. a) , o Ústavním soudu, odmítnuta.

4

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. 8. 1996

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj