Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 156/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele PhDr. V.Z., zastoupeného advokátem JUDr. M.Ř., o ústavní stížnosti proti výroku o nákladech řízení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 1995, čj. -145, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku, a to ve výroku o nákladech řízení. Na odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že při rozhodování o výši odměny za zastoupení vyšel Vrchní soud ze sazby podle ustanovení , tj. ze sazby pro případ, kdy předmět právní pomoci nelze ocenit, a to vzhledem k tomu, že předmětem řízení bylo právo na ochranu osobnosti, ačkoliv je tento právní názor v rozporu s d (dále jen ), v němž je upraveno právo na spravedlivou odměnu za práci. V této souvislosti dále stěžovatel zdůraznil nutnost přihlédnout k tomu, že advokát poskytující právní pomoc nese majetkovou odpovědnost pro případ nesprávného postupu při jejím poskytování, takže výše finanční náhrady nemajetkové újmy má na rozsah jeho odpovědnosti podstatný vliv. Proto také nelze vycházet z toho, že základem nároku v soudním řízení je nárok odvozený od práva na ochranu osobnosti, nýbrž je nutno

1

přihlédnout i k tomu, zda je požadována pouze omluva nebo též odškodnění v penězích a v jaké výši. Dále stěžovatel konstatoval, že právní názor Vrchního soudu vede k tomu, že advokát může požadovat jen částku odpovídající kauzám s malou majetkovou odpovědností, přestože může hájit klienta proti požadavku na zaplacení značných finančních částek. Kromě toho dovozoval, že tento právní názor znamená zvýhodnění pro neúspěšné protistrany a přenesení její majetkové odpovědnosti za neúspěšný spor na vítězného účastníka řízení či jeho právního zástupce.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, koncentrující se na tvrzení, že odměna za jeden úkon právního zastoupení dle , o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), ve věci práva na ochranu osobnosti ve výši 200,- Kč zakládá porušení y, v němž je upraveno právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, a to aniž napadl samo ustanovení cit. vyhlášky. Vzhledem k tomu, že advokátní tarif ( ) v ustanovení až 15 o mimosmluvní odměně reflektuje dané společenskoekonomické vztahy včetně sociální stratifikace, a to se zřetelem na u garantované právo na právní pomoc dle y, neshledal Ústavní soud za důvodné posuzovat výši odměny v tom smyslu, zda je adekvátním ekvivalentem, protože je v relacích s jinými položkami a není výrazem spravedlivé odměny. Navíc úprava obsažená ve , dává možnost smluvních odměn, a to vedle mimosmluvní odměny. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci nejde o situaci povinného zastoupení, tak jak je známá v trestním řízení (srov. a násl. tr. řádu) nebo i občanskoprávním řízení (srov. ; ), tedy o veřejnoprávní vztah, ale o soukromoprávní. S přihlédnutím ke shora uvedenému a za situace, kdy se obecný soud při rozhodování o právu na náhradu nákladů zastoupení držel zákona, resp. advokátního tarifu, který upravuje odměnu ve věcech, kde nelze hodnotu vyjádřit penězi, jak tomu nepochybně je v řízení

2

o ochranu osobnosti (na čemž nic nemůže změnit majetková odpovědnost za nesprávný postup při poskytování právní pomoci), nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout dle , o ústavním soudu, zejména jestliže ani sama nezákonnost ne vždy založí i protiústavnost. Jinými slovy, jestliže předmětem zkoumání Ústavního soudu může být toliko otázka ústavnosti, pak za situace, kdy byla dodržena litera zákona advokátního tarifu, jehož ústavnost nebyla zpochybněna, jde o ústavní stížnost ve smyslu cit. zák. zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 13. 8. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR