Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 49/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti MUDr. D.K., zastoupené advokátkou JUDr. J.Š., proti rozsudku Okresního soudu v Semilech, sp. zn. , ze dne 12. 6. 1995, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. , ze dne 1. 11. 1995, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Mgr. V.H. a MUDr. D.J., obou zastoupených advokátem JUDr. M.N., a dále pak J.V., jako vedlejších účastníků,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. , ze dne 1. 11.1995, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Semilech, sp. zn. , ze dne 12. 6. 1995. Těmito rozsudky byla pravomocně zamítnuta její žaloba na neplatnost

1

dohody o vydání věci, která byla sepsána dne 24. 3. 1991 a která byla registrována SN v S., dne 29. 3. 1991 pod č. j. Re 72/91. Šlo o restituční dohodu podle Podle názoru stěžovatelky je toto

rozhodnutí krajně nespravedlivé a zásadně v rozporu s ústavně demokratickými zásadami, neboť státní orgán tak zasáhl do výkonu jejího vlastnického práva a porušil tedy d (dále jen " "). Dále pak vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně interpretovaly a aplikovaly , zejména pak ustanovení a tohoto zákona. Považuje za nepochybné, že byla uvedena v omyl o vymezení zákonných podílů a pokud soudy dospěly k závěru, že toto své tvrzení neprokázala, pak nevyhodnotily provedené důkazy správně, resp. se nezabývaly rozporem mezi listinným důkazem a mezi tvrzeními jednotlivých odpůrců. Na základě těchto skutečností dochází stěžovatelka k závěru, že Krajský soud v Hradci Králové postupoval v řízení zcela zjevně nedostatečně a výsledkem je rozhodnutí, které je rozporuplné, nespravedlivé a neplní tak základní cíl, neboť není zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníka. Tím je podle jejího názoru porušeno též ustanovení y ČR, jakož i zákona o soudech a soudcích.

Ústavní soud zaslal stejnopisy ústavní stížnosti k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům. Z vyjádření, které k věci podal dne 27. 2. 1996 předseda senátu 18 Co Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. J.K., vyplývá, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a to v zásadě z důvodů, které jsou podle jeho názoru dostatečně rozvedeny v obou napadených rozsudcích.

Vedlejší účastnice Mgr. V.H. a MUDr. D.J., se dne 30. 4. 1996 vyjádřily prostřednictvím svého právního zástupce tak, že ústavní stížnost není v podstatě ničím jiným, než vyjádřením nespokojenosti se způsobem, jakým obecné

2

soudy obou stupňů hodnotily její tvrzení a jí nabídnuté důkazy a že se stěžovatelka zcela zřetelně pokouší učinit z Ústavního soudu třetí opravnou instanci ve všeobecném smyslu. Již jen z tohoto důvodu by měla být ústavní stížnost zamítnuta, neboť stěžovatelka nikterak nenamítá, a ani by namítat nemohla, že jí nebyl dopřán řádný a spravedlivý proces. Dále pak uvádějí, že samostatnou kapitolou je to, že stěžovatelka postupovala v řízení před obecnými soudy nekvalifikovaně, neboť formulovala žalobní žádání tak, že by mu ani v případě úspěchu nemohly soudy vyhovět pro nesoulad se zákonem. Z těchto důvodů navrhují, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta.

J.V., se ke stížnosti jako vedlejší účastník věcně nevyjádřil.

Město T., se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřilo k podané ústavní stížnosti tak, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Ústavní soud při posuzování obsahu ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů ( y) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. To je však podmíněno tím, že soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté y. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, což vyslovil již mnohokrát, znovu "hodnotit" hodnocení důkazů nezávislými soudy, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Jiný postup by byl zásahem do principu nezávislosti soudu podle y. To, že po provedeném řízení soudy zamítly žalobu a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti, ve které se navíc z větší části jen znovu opakují argumenty

přednesené před obecnými soudy. Pokud stěžovatelka namítá, že v jejím případě došlo k porušení y (míněn je zřejmě odst. 1), je Ústavní soud nucen poukázat opět na svoji ustálenou judikaturu, podle které chápe ochranu stanovenou tímto článkem jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.

Ústavní soud se konečně pak zabýval tím, ač v tomto směru ústavní stížnost ničeho nenamítala, zda napadená rozhodnutí byla vydána v procesu, který jako celek byl procesem spravedlivým a vedeným fair. Ani v tomto směru však žádná pochybení neshledal.

Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyla porušena namítaná práva stěžovatelky ani jiná ústavní práva, zejména pak zásady zaručující spravedlivý a nestranný proces. Na základě těchto skutečností rozhodl proto o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle písm. C) , o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. 7. 1996

JUDr.Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj