Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
28876.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 54/96
III. ÚS 54/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele ing. V.S., zastoupeného advokátem JUDr. M.P.,
t akt o
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavnímu soudu ČR byla dne 16. 2. 1996 podána ústavní stížnost stěžovatele ing. V.S., když tato směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. 6 Cdo 98/95 -125, ze dne 29. 11. 1995 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 11 Co 424/94 -87, ze dne 24. 8. 1994. Ústavní stížnost byla podána řádně a včas.
Návrhem podaným u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 23. 10. 1991 se navrhovatel ing. V.S. domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru proti odpůrci, kterého ve svém návrhu označil jako M.ú. v R. Neplatnost výpovědi spatřoval navrhovatel v tom, že výpověď nebyla předem projednána s odborovým orgánem (§ 59 zákoníku práce ) a za další důvod neplatnosti označil navrhovatel to, že "původce výpovědi nebyl aktivně legitimován", protože výpověď mu dalo Město R., kdežto on jako tajemník M.ú, byl v pracovním poměru k M.ú. v R. Nakonec důvod výpovědi viděl navrhovatel i v tom, že výpověď mu nemohla být dána podle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce ve spojení s § 65 odst. 2 . zákoníku práce .
Okresní soud v Jablonci nad Nisou po provedených jednáních rozsudkem čj. 9 C 1087/91 -37, ze dne 13. 5. 1992 návrh na určení neplatnosti výpovědi zamítl. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně konstatoval, že ve smyslu zák. č. 367/1990 Sb. , o obcích je funkce tajemníka O.ú. obsazována jmenováním, které je v pravomoci obecního zastupitelstva. Pracovní poměr navrhovatele byl založen jmenováním, a proto pro jeho ukončení se na něj vztahuje ustanovení § 65 odst. 2 a § 46 odst. 1 písm. c) ZP . Z písemné výpovědi z pracovního poměru dané dne 18. 10. 1991
1
navrhovateli Městem R., soud I. stupně zjistil, že byla podepsána starostou města. Starosta je podle § 52 zák. č. 367/1990 Sb. oprávněn zastupovat obec navenek, tj. činit jejím jménem právní úkony. Protože se jedná v případě výpovědi o otázku samostatné působnosti obce, je listin listina M.ú. označena v záhlaví slovem "Město R.," v souladu s ust. § 57 odst. 5 zák. č. 367/1990 Sb. Subjekty Město R., a M.ú. R., jsou totožné, takže neobstojí tvrzení navrhovatele, že s Městem R., nebyl v pracovním poměru. Dále soud I. stupně v odůvodnění konstatoval a odůvodnil, že ani ostatní námitky navrhovatele neobstojí, a proto návrh na určení neplatnosti výpovědi zamítl.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal navrhovatel odvolání dne 9. 7. 1992, v němž znovu opakoval důvody, které vedly podle jeho názoru k neplatnosti výpovědi a které uplatnil v řízení před soudem I. stupně.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl usnesením čj. 11 Co 424/94 -87, ze dne 24. 8. 1994 tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. V odůvodnění tohoto usnesení pak Krajský soud v Ústí nad Labem vycházel z ustanovení § 103 o.s.ř. , podle něhož soud kdykoliv za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1 o.s.ř. , jde-li o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Mezi podmínky řízení patří způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o.s.ř. ) a způsobilost procesní (§ 20 o.s.ř. ). Odvolací soud vycházel v odůvodnění dále z ustanovení § 8 odst. 1 ZP ve znění před novelou zák. č. 74/1994 Sb. , podle něhož jsou účastníkem pracovněprávních vztahů organizace, tj. právnické osoby. Těmito právnickými osobami jsou - mimo jiné - jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Postavení obcí závazně upravuje zák. č. 367/1990 Sb. , o obcích, který za právnickou osobu označuje obec. Podle § 4 odst. 1 cit. zákona je obec právnickou osobou, která vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Naproti tomu obecní úřad (srov. § 58 odst. 1 cit. zákona) nebo městský úřad (srov. § 58 odst. 4 písm. a) cit. zákona) je orgánem obce a právní subjektivitu z daného zákona nemá. M.ú. proto nemá způsobilost být účastníkem řízení podle § 19 o.s.ř. Navrhovatel označil v návrhu jako odpůrce M.ú. v R. Jde o subjekt, který nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, a proto neměl okresní soud ve věci jednat a měl řízení zastavit.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího podal navrhovatel dne 27. 9. 1994 dovolání, v němž namítal, že pasivní legitimace M.ú. v R., je dána. A dále namítal, že ve věci rozhodovali soudci krajského soudu, kteří byli usnesením Vrchního soudu v Praze čj. N Co 92/94-13, ze dne 19. 7. 1994 (doručeno KS dne 13. 10. 1994) z rozhodování v této věci vyloučeni.
Vrchní soud v Praze jako soud dovolací rozhodl rozsudkem čj. 6 Cdo 98/95 -125, ze dne 29. 11. 1995 tak, že dovolání navrhovatele zamítl. Dovolací soud přezkoumal bez jednání
2
( § 243a odst. 3 o.s.ř. ) napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu odvolacího v tom, že M.ú., není pasivně legitimován být účastníkem řízení a tento svůj názor dále dovodil z příslušných ustanovení zák. č. 367/1990 Sb. , o obcích, dále dospěl k závěru, že námitka navrhovatele, že napadené usnesení je postiženo vadou uvedenou v ust. § 237 písm. g) o.s.ř. , neboť ve věci u odvolacího soudu rozhodovali vyloučení soudci, rovněž není důvodná. Soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem, kteří rozhodli napadeným usnesením, nemají - jak vyplývá z jejich vyjádření - k věci ani k účastníkům (jejich zástupcům) žádný vztah. V dovolacím řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit pochybnost o nepodjatosti uvedených soudců. Poukazuje-li navrhovatel na usnesení Vrchního soudu ze dne 19. 7. 1994, čj. N Co 92/94-12, kterým byli v jiné navrhovatelově věci vyloučeni z jejího projednávání a rozhodování všichni soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem, je třeba uvést, že k vyloučení soudců v této jiné věci (ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 5/94 ) nedošlo pro jejich poměr k navrhovateli, ale pro jejich vztah ke dvěma žalovaným ve sporu, kteří se v této v projednávané věci řízení neúčastní.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá ochrany svého základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 90 Ústav y ČR a v čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen Listin Listina ). Porušení výše uvedeného práva spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení a tím mu odňal možnost soudní ochrany jeho práv. Základem postupu soudu bylo, podle názoru stěžovatele, porušení povinnosti soudu poučit navrhovatele ve smyslu § 5 o.s.ř. o tom, jak má upravit označení žalované strany. Stěžovatel jako osoba neznalá práva podal žalobu proti M.ú., jako zaměstnavatelskému subjektu a nikoliv proti Městu R. O tom, že otázka právní a procesní způsobilosti byla od počátku soudního sporu nejasná, svědčí podle názoru stěžovatele skutečnost, že jak okresní, tak i jeden z odvolacích
senátů věc meritorně projednával a rozhodl bez toho, že by v nesprávném označení odpůrce spatřoval absolutní nedostatek podmínky řízení. Jestliže tedy soud stěžovatele nepoučil ve smyslu § 5 o.s.ř. , nepostupoval v souladu s právem a odňal tak stěžovateli možnost náležitě svá ohrožená práva bránit. Stěžovatel je proto přesvědčen, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 90 Ústav y ČR a čl. 36 Listin y. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ČR čj.
, kterým byla řešena obdobná problematika. Vzhledem k těmto skutečnostem pak stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnosti zcela vyhověl a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 6 Cdo 98/95 ze dne 29. 11. 1995 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 11Co 424/94 ze dne 24. 8. 1994. Současně žádá, aby Ústavní soud rozhodl o náhradě nákladů právního zastoupení podle § 83 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze. Ve svém vyjádření
Vrchní soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí v němž zcela vyčerpávajícím způsobem objasnil na základě jakých právních úvah dospěl k závěru, že M.ú. v R. nemá způsobilost být účastníkem řízení. K námitce, že soud nesplnil poučovací povinnost podle § 5 o.s.ř. pak Vrchní soud uvádí, že pokud naprosto přesně označený účastník ve skutečnosti nemá způsobilost být účastníkem řízení, nejedná se o vadu podání, a proto takovéto označení účastníka řízení nelze postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. upravovat, neboť nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den zahájení řízení (podání žaloby) je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Vrchní soud v Praze proto navrhuje, aby Ústavní soud návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti zamítl.
Ústavní soud ČR při projednávání věci respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústav y ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil námitky spočívající právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu, než napadená rozhodnutí a řízení jim předcházejí přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listin y a č1. 90 Ústav y ČR především posouzení správnosti právního názoru, týkajícího se poučovací povinnosti soudu a jemu pak odpovídající zvolený postup odvolacího i dovolacího soudu.
Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba podle názoru Ústavního soudu, činit v každém jednotlivém případě podle konkrétně existujících okolností, zejména s přihlédnutím k tomu, koho navrhovatel zamýšlel žalovat a zda je možno nesprávné označení odpůrce posoudit spíše jako omyl navrhovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozuje, že obecné soudy jsou obecně a ve všech případech povinny (§ 5 o.s.ř. ) poučovat účastníky řízení o tom, kdo je či není způsobilý být účastníkem soudního řízení, případně, zda ten který účastník řízení je v dané konkrétní věci pasivně legitimován. Naznačený závěr stěžovatele však nemá oporu ani v platném procesním právu (občanský soudní řád ) ani v ustanoveních Listin y. Je totiž zcela v souladu se zákonem (§ 90 o.s.ř. ) a plně na vůli žalobce (navrhovatele), který subjekt označí jako odpůrce, přičemž sám musí dbát na to, aby jím označený účastník řízení jako odpůrce měl - pod následky uvedenými § 104 odst. 1 o.s.ř. ,- způsobilost být účastníkem takového řízení, neboť nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je, ve smyslu ustálené judikatury obecných soudů, takovým nedostatkem v podmínkách řízení, který nelze odstranit. Proti této ustálené rozhodovací praxi obecných soudů nelze ani z hlediska ústavně právních zásad nic namítat.
Ze spisu soudu I. stupně sp. zn. 9 C 1087/91 Ústavní soud zjistil, že předmětem řízení bylo určení neplatnosti výpovědi dané stěžovateli, přičemž skutečnost, že výpověď byla dána Městem R. a nikoliv M.ú. označoval stěžovatel jako důvod neplatnosti výpovědi, protože Město R., podle jeho názoru nebylo aktivně legitimováno dát výpověď z pracovního poměru. Podle názoru stěžovatele byl jeho
4
zaměstnavatelem M.ú., který také byl oprávněn dát výpověď. Vzhledem k tomu, že otázka, který subjekt byl oprávněn dát výpověď z pracovního poměru a tudíž procesně, který subjekt je pasivně legitimován pro žalobu na určení neplatnosti výpovědi, byla předmětem skutkového projednávání sporu a v jeho rámci dostatečně a určitě objasněna, nelze podle názoru Ústavního soudu ji dále zahrnovat do poučovací povinnosti soudu výslovně. Podle názoru Ústavního soudu byl stěžovatel dostatečně poučen o tom, který subjekt je pasivně legitimován v jeho sporu tím, že v průběhu řízení byla projednávána otázka pracovněprávní subjektivity města a městského úřadu ("obec - obecní úřad" podle zák. č. 367/1990 Sb. ) a okresní soud v odůvodnění svého rozsudku také konstatoval, že důvod neplatnosti spočívající v nedostatku oprávnění Města R., dát výpověď z pracovního poměru není dán. Vzhledem k těmto skutečnostem mohl stěžovatel v rámci odvolání proti rozsudku soudu I. stupně změnit označení žalovaného tak, aby žalovaný správně označil. Skutečnost, že stěžovatel možnosti změnit označení žalovaného nevyužil ani v odvolacím ani v dovolacím řízení nelze vzhledem k výše naznačeným úvahám považovat za porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústav y ČR a č1. 36 Listin y, a proto Ústavní soud nemůže považovat jeho stížnost za důvodnou.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává nálezu Ústavního soudu ČR
sp. zn. II. ÚS 79/94
, ve kterém Ústavní soud vyslovil právní názor, že "Při záměně subjektů obec - obecní úřad není proto možno bez dalšího zastavit řízení v projednávané věci podle ustanovení § 104 odst. 1 věta první o.s.ř. Je nutno postupovat v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. , tj. učinit vhodná opatření směřující k odstranění takového nedostatku návrhu.". Ani tato argumentace stěžovatele není na místě. Z právního hlediska je významné, že uvedený nález akcentoval specifickou povahu sporu, neboť v souzené věci šlo o aplikaci zák. č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, jímž se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd. Vzhledem k tomu bylo třeba přiznat oprávněným osobám, které často postrádaly základní informace náležitou ochranu zdůrazněním poučovací povinnosti na straně soudu. K tomuto stanovisku ostatně začíná směřovat i judikatura obecných soudů. V souzené věci jde však po právní stránce o spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, tedy - oproti uvedenému nálezu Ústavního soudu - o spor mimo rámec mimosoudních rehabilitaci, kdy judikatura Ústavního soudu zesílenou povahu poučovací povinnosti vůči žalobci ze strany soudu neakcentuje.
Vycházeje z těchto úvah zvažoval ústavní soud příslušná ustanovení Ústav y ČR a Listin y, tedy ta která byla podle názoru stěžovatele v řízení před obecnými soudy porušena. Stěžovatel se takto v naznačených souvislostech dovolává porušení čl. 90 Ústav y ČR a č1. 36 Listin y.
Čl. 90 Ústav y ČR zakotvuje obecně právo na soudní ochranu, které je potom konkretizováno v čl. 36 Listin y. Č1. 36 odst. 1 Listin y stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 36 odst. 2 Listin y kdo tvrdí, že byl ve svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost
5
takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.
Citovaná ustanovení Listin y garantují právo na soudní ochranu. Toto právo však přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Soudní ochrana stěžovateli odepřena nebyla, neboť soud o jeho návrhu řádně jednal a v řízení byla provedena celá řada důkazů. Argumentem, že stěžovateli byla odepřena soudní ochrana, není ani skutečnost, že odvolací soud k jeho odvolání nerozhodoval ve věci samé a řízení zastavil pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného, tedy z důvodů formálních, neboť takovou možnost platný procesní právní předpis (o.s.ř. ) zná a umožňuje tak příslušný procesní postup.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu ČR než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu ČR odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu
6