Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 76/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. D.H., zastoupeného advokátem JUDr. R.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1995, č.j. -114, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 9. 1994, č. j. -80, za účasti Městského soudu v Praze, zastoupeného JUDr. J.N., předsedou senátu, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy - městské části Praha - T., zastoupené advokátkou JUDr. M.D., jako vedlejšího účastníka,

t a k t o Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 12. 3. 1996 byla ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele jako žalobce, aby žalovanému, hl. městu Praha - městské části T., byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání věci podle zákona

1

č. , o mimosoudních rehabilitacích, týkající se konkrétně uvedených nemovitostí v kat. území T. Soud totiž dospěl k závěru, že žalobce je sice oprávněnou osobou podle a stejně tak žalovaný je povinnou osobou podle 4 odst. 1 tohoto zákona, avšak není splněna podmínka pro vydání předmětných nemovitostí stanovená v citovaného zákona. Oba soudy shodně konstatovaly, že žalobci se nepodařilo prokázat existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek v době uzavření kupní smlouvy.

Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí Městského soudu v Praze porušuje jeho práva uvedená v d, podle kterého jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, v , podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a dále v , podle kterého má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Stěžovatel argumentuje tím, že nesouhlasil s odprodejem domu a připojených pozemků, ale jednání, které probíhalo v roce 1973, v době počínající normalizace, bylo ze strany ministerstva vnitra vedeno takovým způsobem a za takových okolností, že nakonec souhlasil, i když nerad a se sebezapřením. V ústavní stížnosti dále uvádí, že pokud by došlo k prodeji nemovitosti z jeho vůle, nebyla by nemovitost prodána za cenu odhadní,

neboť současně by byly prodávány i věci movité. Proto vyplacená částka neodpovídala reálné hodnotě předmětných nemovitostí. Stejně tak ani náhradní byt neodpovídal podle jeho názoru památkově chráněné nemovitosti, která byla předmětem kupní smlouvy. Stěžovatel, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, v podstatě nesouhlasí se závěrem městského soudu, že v daném případě nebyla splněna podmínka tísně a podmínka nápadně nevýhodných podmínek. Namítá, že v době, kdy došlo k podpisu kupní smlouvy, nebyla respektována práva garantovaná v a v y. Stěžovatel je toho názoru, že okolnosti převodu splňují zákonnou podmínku a nelze je

2

odmítat jen proto, že bylo zaplaceno podle cenových předpisů a byl přidělen přiměřený náhradní byt. Proto žádá, aby ústavní stížnosti bylo zcela vyhověno a rozsudek Městského soudu v Praze zrušen.

Ústavní soud si k posuzované věci od Městského soudu v Praze vyžádal vyjádření, ve kterém předseda senátu odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku s tím, že na argumentech zde uvedených trvá. Dále připomenul, že odvolací soud doplnil řízení dalšími důkazy, ze kterých též vyplynulo, že se na straně navrhovatele o tíseň a nápadně nevýhodné podmínky nejednalo. Zároveň odmítl zcela nepřípadné úvahy navrhovatele o tom, že předsedové senátů nepamatují dobu počínající normalizace a že rozhodování soudů obou stupňů připomíná silně dobu minulou. V závěru svého vyjádření navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.

K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil i vedlejší účastník, z jehož vyjádření lze shrnout, že z provedeného dokazování před oběma soudy nevyplynulo, že by byly splněny požadované podmínky stanovené v , a proto žádá, aby Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnost se zamítá.

Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro rozhodnutí vyžádal též příslušný spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.

zn. .

Ústavní soud při posuzování obsahu ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů ( y), a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. To je však podmíněno tím, že soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté y.

3

Je nepochybné, že povinností soudů bylo v předmětné věci,

stejně jako je tomu v ostatních restitučních věcech, zhodnotit, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění restitučních nároků. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování listinnými důkazy, znaleckým posudkem a především výslechem svědků řádně zjištěn, a to i v doplněném důkazním řízení před odvolacím soudem, za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními procesních předpisů. Jakým způsobem soudy vyhodnotily provedené důkazy je věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti soudu podle y. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby znovu "hodnotil" hodnocení důkazů a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. To vše za předpokladu, že postup obecných soudů byl v souladu se základními ústavními principy spravedlivého procesu, jinak řečeno, že proces byl veden fair. V tomto ohledu však ústavní soud neshledal žádné pochybení. Skutečnost, že po provedeném řízení soudy zamítly žalobu a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti, ve které se ostatně jen znovu opakují argumenty přednesené před obecnými soudy.

Ústavní soud dále považuje za potřebné připomenout, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že samotný neúspěch v soudním sporu, ve kterém se jednalo o tvrzený restituční nárok, nelze kvalifikovat jako porušení y. Ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyla porušena namítaná práva stěžovatele a ani jiná práva zaručující spravedlivý a nestranný proces.

4

Na základě těchto skutečností rozhodl proto o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle , o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 1996

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj