Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 150/96

ČESKÁ REPUBLIKA

Usnesení

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele V.P., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., o ústavní stížnosti ve věci povolání k výkonu povinné vojenské prezenční služby, t a k t o :

Návrh se odmítá . O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel ve svém podání ze dne 31. 5. 1996 označeném jako ústavní stížnost napadá skutečnost, že byl zaevidován jako branec a má po 30. 9. 1996 nastoupit vojenskou službu. Podstatou jeho ústavní stížnosti je konstatování, že náš stát v letech 1982 a 1983 nařídil nad tehdy nezletilým stěžovatelem ústavní výchovu a nevyhověl žádosti jeho strýce JUDr. R.P., jíž usiloval o svěření synovce do své výchovy. Současně rozhodnutím z 6. 1. 1983 byl zamítnut návrh matky navrhovatele na zrušení ústavní výchovy. Protože tato rozhodnutí považuje navrhovatel za protiprávní, dovozuje, že jimi byl silně poškozen na svých lidských a občanských právech, a proto z důvodů reciprocity nyní žádá, aby stát nepožadoval na něm splnění branné a vojenské povinnosti, byť jsou tyto povinnosti zakotveny v naší ě. Stěžovatel se domnívá, že porušením jedněch práv je založeno právo na odepření jiných práv a v tomto smyslu je třeba vidět

1

jednotu práv a povinností občana a státu v postavení individuálním i společném. Proto v závěru své ústavní stížnosti se domáhá, aby V., rozhodla o jeho osvobození z výkonu vojenské služby a tím napravila nezákonná rozhodnutí státu z let 1981-1983.

K tomu, aby návrh mohl být ve smyslu , o ústavním soudu, kvalifikován jako ústavní stížnost, musí splňovat zákonem požadované náležitosti, stanovené zejména v ustanoveních , , a . Podle citovaného zákona je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost jedině tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

ČR umožňuje v zásadě napadnout ústavní stížností jakékoli rozhodnutí orgánu státu a jiných orgánů podřazených pod pojem "veřejná moc". V této souvislosti lze odkázat na publikovaný právní názor (usn. č. 3 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 2), podle něhož veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů ať již přímo nebo zprostředkovaně. V předmětné věci však není napadáno rozhodnutí orgánu státu, konkrétně V., nýbrž je apriorně konstruována jakási reciprocita ve vztahu k rozhodnutím z let 1981 až 1983, jež se týkala zcela jiné věci. Přitom je z obsahu podání zcela zřetelné, že navrhovatel je si své branné a vojenské povinnosti vědom. Navrhovatelova snaha konstruovat reciprocitu ve vztahu k státu a jeho povinnostem v oblasti branné a vojenské povinnosti je zcela neakceptovatelná. Pokud se jedná o přiznání osvobození z výkonu vojenské služby, je pro ně stanoven v oblasti příslušného správního řízení přesný postup a stanoveny důvody, pro něž je lze přiznat. V tomto směru dosud žádné správní rozhodnutí vydáno nebylo a je na navrhovateli, aby takové zákonné důvody, jsou-li dány, uplatnil.

2

Na základě uvedených skutečností je podání ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu byl proto návrh podle odmítnut, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu ČR

3