Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 198/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci J.M., zastoupené JUDr. A.P.,

t a k t o

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se dne 31. 7. 1995 navrhovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 14. března 1995, čj. -34, neboť tímto rozsudkem mělo být porušeno její vlastnické právo a od něj odvozená ostatní práva.

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30.5. 1994, čj. -14, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, směřující proti L., a B.F. o určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené mezi L. a B.F., dne 10.12.1992, podle níž bylo vloženo vlastnické právo k podílu na domě č.p. 367 a ke stavebním parcelám č. 5090/1, 5090/2 a k parcele č. 5091 zahradě v k.ú. L. pro B.F. do vkladu Kat.ú. v L. Při svém rozhodování vycházel uvedený soud ze zjištění, že předmětem sporu byla skutečnost, zda v případě kupní smlouvy byl učiněn právní úkon, který odporuje zákonu nebo zákon obchází nebo se příčí dobrým mravům, dospěl k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena při dodržení ustanovení zákona, svým obsahem ani účelem zákon neobchází a neshledal tak důvod pro vyslovení neplatnosti této kupní smlouvy. Žalobkyně je vlastnicí bytu v ulici U., v k.ú. L., a podílu 254/1000 na společných částech domu. Z tohoto důvodu dovozovala, že má předkupní právo v případě, že se převádí spoluvlastnický podíl, minimálně v poměru odpovídající velikosti jejího podílu na domě. Žalovaný jí tedy měl nabídnout svůj spoluvlastnický podíl ke koupi. Tuto svou nabídkovou povinnost podle názoru soudu žalovaný

1

splnil, když prostřednictvím vedoucího majetkoprávního odboru ÚM L. sdělil, že dům čp. 367 v L. byl zařazen do prodeje a žádal stanovisko, zda má zájem o odkoupení domu sama nebo společně s dalšími nájemníky nebo nemá o koupi zájem vůbec. Žalobkyně písemně odpověděla, že má zájem o odkoupení podílu na pozemku a odkoupení bytu 1+1, který je na stejném podlaží jako byt její. Z těchto skutečností žalobkyně dovozovala neplatnost kupní smlouvy. Soud uvedl, že žalobě však ani v tomto případě nelze vyhovět s tím, že předkupní právo spoluvlastníka domu je právem věcným, které působí proti třetím osobám a nebrání tomu, aby podle kupní smlouvy přešlo na kupujícího vlastnické právo. Žalobkyni přísluší pouze právo domáhat se na druhé žalované, aby jí vlastnictví k nemovitým věcem přenechala.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítá, že celý předmět sporu spočívá v posouzení otázky předkupního práva k nemovitosti čp. 367. Je nepochybné, že vydáním , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, došlo k podstatné změně při výkonu vlastnických práv k nemovitostem, u nichž do té doby platila pravidla vyplývající ze ,

o osobním vlastnictví k bytům. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku, přestože jde o posouzení otázky výkonu spoluvlastnického práva, pouze konstatuje, že obsah předkupního práva je obsažen v ustanovení a násl. . V tomto směru je rozsudek nepřezkoumatelný, neboť pokud jde o předkupní právo jako právo věcné, na něž je odkazováno, jde o zcela odlišný právní titul, než je výkon práva spoluvlastnického. Je nepochybné, že ust. o předkupním právu jsou speciálními ustanoveními k , ovšem jen pokud se týká výkonu předkupního práva. Okresní soud vychází z toho, že převod uskutečněný mezi odpůrci je platným právním úkonem, neboť byl realizován v souladu s ustanoveními , neboť prodej byl řádně zveřejněn a následně i schválen zastupitelstvem. K tomu je třeba uvést, že na vývěsce, kde jsou zveřejňovány záměry týkající se převodu majetku z vlastnictví obce, zásadně nejsou uváděny cenové relace a zpravidla ani jiné podmínky, které by se k převodu vázaly. Stěžovatelka dále uvedla, že okresní soud vychází z toho, že by se mohla domáhat na druhé žalované, aby jí vlastnictví k nemovitým věcem přenechala. Avšak pokud jde o právní úkon, který svým obsahem odporuje zákonu nebo který jej obchází, je neplatný, a tudíž se nemůže domáhat vydání věci, která byla předmětem neplatného právního úkonu.

O tomto odvolání rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, který rozsudkem ze dne 14.3.1995, čj. -34, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Podle krajského soudu nebyly předneseny námitky proti skutkovým zjištěním, k nimž po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně. Krajský soud proto vycházel z nich. Žalobkyně je vlastnicí bytu v I. poschodí předmětného domu. Žalovaný byl vlastníkem zbývajícího ideálního podílu na domě a přilehlých parcel 5090/1,

2

5090/2 a 5091, rovnajících se 74,6% ideálního podílu na předmětné nemovitosti. Dne 2.7.1992 dal na vědomí svůj úmysl tento podíl prodat, a to jak žalobkyni jako vlastnici bytu, tak všem ostatním nájemníkům v domě, přípisy, které jim zaslal. Výzva obsahovala též údaje o ceně domu a ceně pozemků. Tyto údaje vycházely z ocenění nemovitostí znalcem za použití cenového předpisu platného v té době. Podle interních směrnic žalovaného L., však mělo být v tomto případě použito cenových relací výhodnějších, podle dříve platné vyhlášky č. 316/90 Sb., které by byly pro zájemce podstatně příznivější. Tak se stalo, že žalobkyně neuplatnila své předkupní právo přístupem na nabídku žalovaného, která se jí jevila jako cenově nevýhodná, a ucházela se toliko o koupi bytu na témže podlaží, který byl uvolněn. Postup žalovaného města, které za této situace prodalo nemovitosti druhé žalované za cenu odpovídající dříve platnému cenovému předpisu, byl pak předmětem stížnosti žalobkyně, jíž se zabýval kontrolní orgán prvního žalovaného a jíž dal za pravdu, pokud se týče nesprávné ceny, uvedené na oznámení o záměru prodeje. Podle , o osobním vlastnictví k bytům, se ustanovení a tehdy platného , o hospodaření s byty, a jiných předpisů, přiměřeně vztahují i na vlastnictví k bytům, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle tohoto zákona jsou společné části domu v osobním podílovém vlastnictví vlastníků bytů, což přiměřeně platí i pro společné vybavení domu. Z toho plyne, že , zakládající předkupní právo pro spoluvlastníka svědčí i ve prospěch vlastníka bytu. Jde o to, jaké právní důsledky má pro kupní smlouvu uzavřenou s jiným, než osobou oprávněnou z předkupního práva, skutečnost, že takto byla smlouva uzavřena, když oprávněná osoba neuplatnila své předkupní právo jen proto, že byla uvedena v omyl údajem o ceně nabízené nemovitosti. Relativní neplatnost kupní smlouvy by byla dána jen tehdy, jestliže by nebylo předkupní právo respektováno vůbec. O tento případ nejde, neboť žalobkyně reagovala na nabídku prvého žalovaného návrhem na odkoupení ideálního podílu přilehlých pozemků, když před tím již projevila zájem o zakoupení dalšího bytu v domě.Uplatnění předkupního práva obsahovala

výzva žalovaného města, která, byť tam byla uvedena kupní cena podstatně vyšší, než za níž byl prodej později realizován, nicméně odpovídala podle znaleckého posudku cenovému předpisu platnému v době, kdy výzva byla učiněna. Krajský soud proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka včas ústavní stížnost, v níž především poukazuje na to, že soudy se při svém rozhodování řídily nesprávným právním názorem, a žádá, aby Ústavní soud zaujal závazný právní názor v této věci a zrušil rozsudek krajského soudu. Uvádí, že dne 10.12.1990 se stala vlastnicí bytu v domě čp. 367 v k.ú. L. Po vydání , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byl zbytek domu (zbývající byty) převeden do vlastnictví města L. Město L. později prodalo zbývající část domu paní B.F. Podle názoru

3

stěžovatelky však nelze ze zákona jednoznačně dovodit, že by do vlastnictví obce přešly i domy s byty v osobním vlastnictví, respekt. podíly na těchto domech. Tyto domy je nutno považovat za zcela odlišný subjekt vlastnictví, než obytné domy s nájemními byty a nemohly tudíž podle přejít do vlastnictví obcí, ale zůstaly ve vlastnictví České republiky, tj. okresních úřadů. Podobný názor prezentovali v roce 1994 i někteří pracovníci Ministerstva hospodářství ČR. Některé soudy však rozhodují i tak, že obec je vlastníkem domu. Zaujetí závazného právního názoru tedy podle stěžovatelky vysoce překračuje její vlastní zájmy a jsou tudíž dány podmínky pro ústavní stížnost podle písmeno a) , o Ústavním soudu.

Jestliže okresní soud tvrdí, že žaloba nebyla podána po právu, neboť se stěžovatelka měla domáhat na nabyvateli, tj. druhé žalované, aby jí nemovitost přenechala, je tento právní názor v rozporu s jejím právem zvolit formu a předmět žaloby. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil s jiným odůvodněním. Jeho závěr považuje stěžovatelka za nesprávný, neboť při jeho aplikaci by institut předkupního práva neměl žádný význam. Tímto způsobem by mohl každý spoluvlastník zmařit možnost vykoupení prodávaného podílu ostatními spoluvlastníky. Je zcela absurdní, aby při realizaci prodeje prodávající nabízel spoluvlastníku prodej za cenu několikanásobně vyšší, než prodej nakonec realizoval, jestliže obě nabídky byly učiněny současně.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ve svém vyjádření podepsaném JUDr. K.L., předsedou senátu, poukazuje na to, že ve stížnosti není konkrétně uvedeno v čem spatřuje stěžovatelka porušení svého práva vlastnit byt a tedy rozpor napadeného rozsudku s d. Nesprávnost tohoto tvrzení je podle krajského soudu v tom, že jako porušení práva zaručenéhou se prezentuje to, že při posuzování platnosti smlouvy nebyl zaujat právní názor, podle něhož účinky , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nenastaly u obytných domů, v nichž jsou byty v soukromém vlastnictví. Kdyby však zákonodárce měl v úmyslu takové

domy z přechodu do vlastnictví obcí vyloučit, byl by to v zákoně výslovně uvedl. Pro soud není závazný výklad zákona podávaný jinak, než jako právní názor nadřízeného soudu, rozhodujícího o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu. Především však tu není rozhodnutím soudu dotčeno právo stěžovatelky vlastnit majetek, zaručené y. Pokud se týká údajného porušení předkupního práva, odkazuje krajský soud na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Město L., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření uvádí, že odprodejem prvého bytu v domě se v souladu s , o osobním vlastnictví k bytům, v tehdy platném znění, podřadily zbylé byty v domě režimu tohoto zákona. Dle zákona ČNR č. přešly do majetku města obytné

4

domy s pozemky, tvořícími s nimi funkční celek. Sám se o domech s byty v osobním vlastnictví nezmiňuje, avšak v uvádí výčet věcí, které do vlastnictví obcí nepřecházejí. Mezi tyto věci nepatří domy s byty v osobním vlastnictví. Z důvodu mezery v zákoně vydalo Ministerstvo financí ČR stanovisko, v němž stanoví, že domy s byty v osobním vlastnictví přešly do majetku obcí podle výše uvedeného zákona. Město L. tedy bylo oprávněno volně disponovat s majetkem, který nabylo ze zákona. Právní režim v domě se řídil speciální úpravou ( a č. ), která má přednost před obecnou úpravou a která umožňuje volné nakládání s byty. Vlastník bytu může byt převést na jiného bez omezení a neměl a nemá předkupní právo k jinému bytu v tomto domě. Dle nebylo třeba souhlasu spoluvlastníků společných částí domu, případně pozemku, k převodu bytu. Podle není-li předmětem spoluvlastnictví jednotka, ustanovení o podílovém spoluvlastnictví se nepoužijí. Postupem města tedy nemohlo být dotčeno vlastnické ani jiné právo stěžovatelky.

Jak plyne ze spisu Okresního soudu v Liberci, sp.zn. , soudy se v řízeních zabývaly především okolnostmi, za nichž došlo k prodeji zbývající části domu čp.367 v ulici U. v k.ú. L., a to se závěrem, že prodej byl uskutečněn v souladu s platným právem.

V této souvislosti je třeba podotknout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy ( a č1. 90y ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéd. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Protože stěžovatelka namítala ve své stížnosti porušení základního práva, zaměřil se Ústavní soud v dané věci především na posouzení otázky, zda v řízení před obecnými osudy byly dodrženy principy spravedlivého procesu, uvedené v části pátéd. V tomto směru však nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v průběhu řízení došlo k porušení práv v uvedené hlavě zakotvených. Provádění dokazování proběhlo před obecnými soudy způsobem zákonem předpokládaným. Soudy v řízení respektovaly ústavní práva stran, jako je právo na to domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu (d), právo na zákonného soudce (y), právo na veřejné projednávání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (y).

Za porušení vlastnického práva, stěžovatelkou namítaného

a blíže nezdůvodněného, nelze podle názoru Ústavního soudu považovat pouhou skutečnost, že obecné soudy na základě vlastního právního uvážení zamítly žalobu. Ochrana vlastnického práva, zakotvená vd, neznamená ochranu každého, byť i jen tvrzeného, vlastnického práva, nýbrž jen práva skutečného. Navrhovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními názory obecných soudů, a to stejnými slovy, jak to již učinila v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Kromě svého tvrzení nepředkládá žádný důkaz o porušení základního práva nebo svobody. Ve stížnosti mimo jiné požaduje, aby Ústavní soud zaujal závazný právní názor k otázce přechodu vlastnického práva k některým domům podle Ústavní soud je však podle č1. 83y ČR orgánem ochrany ústavnosti a rozhoduje pouze ve věcech svěřených mu k rozhodování č1. 87y ČR bez toho, aby byl tím kdo zákon "vyloží". Jeho úkolem je ve stanovených případech věc posuzovat z hlediska pouze a výlučně ústavně právního.

Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelkou napadený odprodej bytů v domě čp. 367 v k.ú. L. probíhal v souladu s platnými právními předpisy (tehdy platným zákonem č. 52/1996 Sb., později se a ), které stanovily zvláštní právní režim pro dispozici s byty v podobných domech. Otázkou bylo jen dodržení interních směrnic při rozhodování o odprodeji domu, neboť vlastnictví obce a vlastnictví ostatních osob má stejný obsah, všichni vlastníci mají v souladu s a 3d stejná práva a povinnosti. V tomto směru Ústavní soud nezjistil žádných pochybení, ostatně ani stěžovatelka žádné porušení interních směrnic nenamítala.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle písmeno c) , o Ústavním soudu, odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 1996

JUDr. Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR