Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 72/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústi nad Labem, čj. -28, ze dne 10. 1. 1995, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí F.ú. v Ú., čj. FÚ/IV/VYM/Kr/692/94, ze dne 4. 2. 1994 a proti rozhodnutí F.ú. v Ú., čj. FÚ/IV/VYM/Kr/822/94, ze dne 8. 2. 1994, podané V.G., zastoupeným advokátem JUDr. P.K., za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a F.ú., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání,

t a k t o

Návrh s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné usnesení účastníka řízení, tj. Krajského soudu v Ústí nad Labem, č -28, ze dne 10. 1. 1995, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí F.ú. v Ú., čj. FÚ/IV/VYM/Kr/692/94, ze dne 4. 2. 1994 a proti rozhodnutí F.ú. v Ú., čj. FÚ/IV/VYM/Kr/822/94, ze dne 8. 2. 1994.

Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 3. 4. 1995, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci 3. 2. 1995. Stížnost byla proto podána včas. Navrhovatel je právnickou osobou. Domáhá se však ochrany základních práv a svobod zakotvených v a 2 d, což jsou podle názoru Ústavního soudu základní práva, jejichž nositelem může být případně i právnická osoba. Stěžovatel je zastoupen advokátem. Ústavní stížnost proto Ústavní soud shledal přípustnou.

1

Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Stěžovatel tvrdí, že shora označeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byla porušena jeho základní práva zakotvená v a 2 d. Zásah do těchto práv spatřuje v tom, že Krajský soud zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených exekučních příkazů. Tím porušil jeho základní právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Dále bylo porušeno jeho právo na přezkoumání zákonnosti těchto exekučních příkazů, když se krajský soud ztotožnil s argumentací finančního úřadu, aniž by to blíže zdůvodnil.

K návrhu se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Ústí nad Labem. Potvrdil své stanovisko, že přezkoumání rozhodnutí vydané ve správním řízení, je možné jen, když po vyčerpání opravných prostředků, které jsou pro ně připuštěny, nabylo právní moci. Stěžovatel však tvrdí, že podal proti oběma exekučním příkazům námitky, takže nenabyly právní moci.Pod pojmem "vyčerpání řádného opravného prostředku" nutno rozumět nejen jeho podání, nýbrž i rozhodnutí o něm v době podání žaloby. Protože tento předpoklad nebyl dán, bylo řízení v souladu s ustanovením d odst. 3 zastaveno. Jestliže tedy soud dodržel při svém postupu procesní zákonné předpisy, nelze považovat jeho postup za odporující a 2 y a ústavní stížnost je proto třeba podle krajského soudu zamítnout.

Na základě těchto skutečností došel Ústavní soud k následujícím závěrům. V postupu krajského soudu zásah do výše uvedených základních práv neshledal. Vzhledem k tomu, že mu nepřísluší posuzovat postup orgánu veřejné moci jinak, než z hlediska zásahu do základních práv a svobod, omezil se Ústavní soud na následující zjištění.

Stěžovateli bylo zaručeno právo na soudní ochranu, neboť mu nebylo odepřeno domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle části páté hlavy druhé v souladu s y. Nedílnou součástí tohoto práva je postup stanoveným způsobem. Výraz "stanoveným způsobem" je třeba chápat i tak, že zaručuje nejen právo na soudní ochranu, nýbrž i stanoví podmínky výkonu základního práva, obdobně jak to požadují jiné zákony, které takové podmínky stanoví (např. zákony volební, zákon o kolektivním vyjednávání atd.). Proto "stanoveným způsobem" znamená postupem podle , v daném případě též za splnění podmínek uvedených v Jestliže stěžovatel tuto podmínku nesplnil, nemůže se úspěšně tohoto ustanovení dovolávat.

Stěžovateli nebylo upřeno základní právo na jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 in fine, když mu nebylo znemožněno bránit se proti vydání exekučních příkazů. Jestliže byl nesprávně poučen o možnosti podat proti nim námitky místo odvolání a jestliže byl na tuto skutečnost finančním úřadem upozorněn

2

a vyzván k doplnění svého podání tak, aby odpovídalo ustanovení zákona ČNR č. , o správě daní a poplatků, nelze v tom spatřovat tak intenzivní porušení jeho základního práva podle věty druhé, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu.

Argumentace stěžovatele přitom nesměřuje především k prokázání zásahu do základních práv, nýbrž ke spornému výkladu zákonných ustanovení Nelze v této souvislosti přisvědčit stěžovateli, že dopadá pouze na rozhodnutí vydaná postupem podle , o správním řízení. Rozhodnutím správního orgánu je zde každé rozhodnutí, které vzešlo z řízení, ve kterém správní orgán rozhodoval o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Zužující výklad by byl v rozporu s ustanovením y. F.ú., jako orgán státní správy podle , o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zajišťuje v rámci správy daní rovněž vymáhání daňových povinností, které jsou veřejnoprávní povahy a jsou určeny vztahem státu a daňového poplatníka a jedná zde jako správní orgán.

Zcela pak neobstojí druhá námitka stěžovatele. Podle jeho názoru právě z povahy zvláštní pozice správce daně a jeho rozhodování byla do ustanovení zákona č 337/1992 b. vložena věta o procesní způsobilosti správce daně. Tato námitka je nedůvodná již proto, že toto ustanovení bylo do zákona vloženo s účinností od 1. 1. 1995, tedy již po vydání exekučních příkazů finančním úřadem ze 4. 2. 1994 a 8. 2. 1994. I když se ve skutečnosti k případu nevztahuje, není možné přihlédnout k právní úpravě, která neplatila v době rozhodování, které je předmětem přezkumu. Stejně tak není možné toto vytýkat ani účastníku ani vedlejšímu účastníku řízení.

Dále je třeba pro úplnost uvést, že účelem této novely byl stav, kdy soudy neuznávaly aktivní procesní legitimaci finančních úřadů (na rozdíl od finančních ředitelství k podávání návrhů na zahájení řízení (např. na prohlášení konkursu). Výjimkou, kterou stanovil , však i v této době byla právě exekuce, takže ani v tomto ohledu nejsou námitky proti postupu krajského soudu případné.

Ústavní soud na postupu krajského soudu neshledal tak intenzivní nedostatky, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některého z d nebo u ČR zaručeného práva nebo svobody a které by opodstatnily jinak ústavně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím ( písm. d/ y ČR ).

Na základě těchto skutečností je Ústavní soud v této souvislosti nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle y ČR není další soudní instancí, není vrcholem

3

soudní soustavy, není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR.

Toto ústavní ustanovení proto nedává stěžovateli možnost pokračovat v uplatňování námitek proti postupu F.ú. v Ú. a Krajského soudu tamtéž, pokud při posuzování jeho opravného prostředku a žaloby nedošlo k zásahu do jeho ústavních práv. Zásah do uvedených práv zakotvených v a 2 y však Ústavní soud neshledal.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů

( y ČR, d).

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, proto došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost se v podstatě opírá jednak:

- pouze o odlišný názor na výklad předpisů a

- v rámci toho zčásti i o právní stav, který zde nebyl v době rozhodování správního orgánu, které se stalo předmětem soudního přezkumu

a je proto zjevně neopodstatněná a odmítnul ji podle ustanovení Hodnocení jiných aspektů ústavní stížností je mimo dosah přezkumu Ústavního soudu vymezeného v písm. d) y ČR.

Vzhledem k těmto skutečnostem, které nemohou být nijak dalším řízením napraveny, již Ústavní soud nežádal o vyjádření vedlejšího účastníka řízení, když měl k dispozici jeho spisový materiál a stejně tak nepožadoval odstranění vad plné moci právního zástupce stěžovatele.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 1996 Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu ČR