Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 134/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana B.R., zastoupeného advokátem JUDr. J.Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, mimo ústní jednání dne 18. 6. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :

Podáním, označeným jako ústavní stížnost, směřujícím proti (zřejmě) pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 20. 10. 1993 (sp. zn. ), dovolává se stěžovatel s výhradou pozdějšího zdůvodnění své stížnosti právní ochrany před Ústavním soudem ČR a tvrdí, že tímto rozsudkem, stejně jako rozsudkem soudu prvého stupně (Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. ), oba obecné soudy jako orgány veřejné moci jej nezákonně zbavily osobní svobody a aniž by blíže uvedl, čeho se svou ústavní stížností domáhá ( al. 3 ), s odkazem na sdělení NSZ ze dne 8. března 1996, jímž byl jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona odložen, vyhradil si "doplnění ústavní stížnosti

1

ve smyslu ust. , 2 " na dobu, jakmile "bude moci popsat fakta o tom, že soudy obou stupňů (stejně jako orgán rozhodující o jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona) opomenuly základní zásadu trestního práva - v pochybnostech ve prospěch obžalovaného".

Z obsahu kusé ústavní stížnosti - bez ohledu na stěžovatelovu "výhradu následného doplnění", lze bezpečně usoudit na to, že

1) ústavní stížnost směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 10. 1993 (č. l. 1 spisu Ústavního soudu),

2) stěžovatel za "poslední prostředek", který zákon k ochraně práva poskytuje ( , 75 odst. 1 ), pokládá svůj podnět ke stížnosti pro porušení zákona a

3) v řízení před Ústavním soudem usiluje o to, aby rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.

Ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení - bez ohledu na její formální vady - je podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem.

Již Ústavní soud ČSFR vyložil, že prostředkem na ochranu práva, který měl na mysli , 3 (svým obsahem zcela korespondující s nynějším ust. ) je prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli a ne jinému orgánu, že stížnost pro porušení zákona mohl podat (státní zástupce nebo ministr spravedlnosti, ne však stěžovatel), a že řízení o podnětu nebylo zákonem upraveno, a proto nešlo o prostředek ochrany práva, který stěžovateli poskytuje zákon (rozhodnutí č. 5 in: Ústavní soud ČSFR - Sbírka usnesení a nálezů).

Tento výklad převzal i Ústavní soud ČR, který podle ustáleného názoru pokládá stížnost pro porušení zákona za mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je třeba zvláštní aktivní legitimace (není tedy v bezprostřední a přímé dispozici

2

stěžovatele), a proto podnět k jejímu podání lze pokládat toliko za informaci aktivně legitimovaným subjektům a v důsledku toho nezakládá zákonem stanovené právní důsledky, tj. nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle (usnesení č. 4 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2).

Z obsahu posuzované ústavní stížnosti je zřejmé, že brojí především proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno 20. října 1993, tedy v době, kterou nelze postihnout ani ustanovením al. 1 ani ust. , a proto jejímu meritornímu projednání (bez ohledu na současné její formální vady) brání překážka, vyplývající z již citovaného ust. , zejména když nebyly shledány ani podmínky dané ust. lit. a) citovaného zákona.

Nezbylo proto než ve věci rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno ( lit. b) ), aniž by bylo třeba stěžovatele vyzývat k odstranění formálních vad jeho podání.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné

( ).

V Brně dne 18. 6. 1996

JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR

3