Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 125/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. května 1996 ve věci ústavní stížnosti J.P., zastoupeného advokátkou JUDr. L.G., proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 1995, čj. -20, a Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 1996, čj. -48,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů, jimiž stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit byt v B., do 6 měsíců od právní moci rozsudku, stěžovatel opětovně poukazuje na svůj velmi špatný zdravotní stav a na nemožnost opatřit si jiný byt či podnájem, a tvrdí proto, že oběma napadenými rozhodnutími došlo k porušení článku 7 odst. 2 a článku 10 odst. 1 d, neboť je vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení a neoprávněným zásahům do své lidské důstojnosti. Zmíněnými rozhodnutími byla dotčena i jeho základní

- 2 -

sociální práva, vyplývající z článku 30 y, pod něž lze nepochybně zahrnout i možnost bydlení. Z uvedených důvodů navrhuje proto zrušení obou napadených rozhodnutí.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d. Zkoumaje tuto otázku, zjistil Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně, že obecné soudy zkoumaly otázku bytové náhrady pro stěžovatele a aplikací ustanovení obč. zák. dospěly k závěru, že právní důvod bydlení stěžovatele v bytě žalobkyně, opírající se pouze o její předchozí souhlas, je jen odvozeným užívacím titulem, s jehož zánikem nespojuje výslovně právo na bytovou náhradu. Podle názoru krajského soudu nelze v tomto případě dovodit právo na bytovou náhradu ani analogickým použitím ustanovení obč. zák., zejména pak jeho pátého odstavce, neboť použití analogie by přicházelo v úvahu pouze za předpokladu, že by stěžovatel užíval byt na základě jiného neodvozeného titulu, než práva nájemního. Krajský soud se zabýval otázkou bytové náhrady pro stěžovatele i z hlediska ustanovení obč. zák. a i v tomto směru dospěl k závěru, že stanovením bytové náhrady by se na úkor žalobkyně dostalo stěžovateli více práv, než jaké měl v okamžiku vzniku práva na bydlení v předmětném bytě. Závěry obecných soudů jsou zde v souladu s konstantní soudní judikaturou, neboť dokonce i před rokem 1989 se Nejvyšší soud řídil obdobnými názory ve svém rozhodnutí z 31. 10. 1969, , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/70.

Obsah uvedeného spisu nasvědčuje tedy tomu, že obecné soudy při rozhodování o otázce bytové náhrady neporušily žádný z, stěžovatelem uváděných, článků d, přičemž tato skutečnost je natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnout.

3 -

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. května 1996

prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj