Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 108/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele Ing. O.H.,

t a k t o

Návrh se od m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 15.4.1996 se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vydal rozhodnutí, kterým se zapisuje do stálého seznamu voličů pro volby do Parlamentu ČR v roce 1996.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5.4.1996 čj. byl zamítnut návrh stěžovatele, aby byl žalovaný Město B., povinen zapsat žalobce do stálého seznamu voličů pro volby do Parlamentu ČR v roce 1996. Při svém rozhodování vycházel Městský soud v Brně ze zjištění, že stěžovatel se již v roce 1994 obrátil na Městský soud v Brně s podobným návrhem. Tento návrh byl soudem zamítnut, neboť z provedeného dokazování bylo prokázáno, že žalobce není státním občanem České republiky. Z podání žalobce v této věci soud zjistil, že na této situaci se nic nezměnilo, neboť sám ve svém podání soudu uvádí, že se nevzdal státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky. Žalobce tedy nesplňuje podmínku stanovenou v Soud shledal, že není dán důvod pro postup podle , a proto návrh žalobce v plném rozsahu zamítl.

Protože ve smyslu ve věci zápisu do seznamů voličů rozhoduje okresní soud a proti jeho rozhodnutí není odvolání, podal navrhovatel proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost. Ve stížnosti poukazuje na to, že se nevzdal státního občanství ČSFR a na základě této skutečnosti má právo být zapsán do seznamů voličů pro volby do Parlamentu ČR v roce 1996. Rozhodnutí Města B., na jehož základě nebyl zapsán do stálého seznamu voličů, považuje za porušení č1. 15 Všeobecné deklarace lidských práv, a 23 ústavního zákona ČSFR č. , kterým se uvozujed a , 23, 21 a 17y základních

1

práv a svobod a ústavního zákona ČSFR č. Podle stěžovatele je v části "Voličem je státní občan ČR..." v rozporu s výše uvedenými právními normami ústavního pořádku ČR. Stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud rozhodl, že Město B., je povinno zapsat jej do stálého seznamu voličů pro volby do Parlamentu ČR v roce 1996, pod sankcí pokuty.

Městský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 30.4.1996, podepsaném JUDr. J.Z., samosoudkyní, zcela odkazuje na odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5.4.1996, čj. -2.

Jak plyne ze spisu Městského soudu v Brně, sp.zn. , dne 2.4.1996 podal stěžovatel návrh, aby soud rozhodl, že Město B., je povinen zapsat jej do stálého seznamu voličů pro volby do Parlamentu ČR v roce 1996, pod sankcí pokuty (tedy návrh ve znění totožném s ústavní stížností). Soud bez jednání rozhodl usnesením, že se návrh zamítá. Své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na připojený spis , který se týká stejné žaloby stěžovatele v roce 1994. V roce 1994 bylo dokazováním prokázáno, že žalobce není státním občanem ČR a soud proto žalobu zamítl. Z nového podání žalobce plyne, že se na této situaci nic nezměnilo, neboť žalobce sám v něm uvádí, že se nevzdal státního občanství ČSFR. Žalobce tedy nesplňuje podmínku stanovenou v a soudu nezbylo než žalobu usnesením zamítnout.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, č1. 90y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéd (č1. 38y ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10y ČR. Stěžovatel ve stížnosti namítá, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho základní právo dané mu , 21, 23 a 42d a namítá, že není v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud se proto zabýval stížností z tohoto hlediska.

K jednotlivým namítaným porušením základních práv je třeba uvést následující:

Všeobecná deklarace lidských práv není mezinárodní smlouvou podle č1. 10y, neboť nesplňuje podmínky stanovené tímto předpisem, totiž nebyla ratifikována a předepsaným způsobem vyhlášena.

Č1. 17d je zařazen v marginální rubrice "Politická práva" a týká se svobody projevu a svobody informací. Nemá žádnou souvislost s předmětem ústavní stížnosti.

Č1. 21y, rovněž z oblasti politických práv, ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti stanoví, že občané mají právo

podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců (odst. 1). Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon (odst. 3). Tímto zákonem je , o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, který v souladu s y ČR, podle kterého má právo volit každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let určuje, že voličem je státní občan České republiky, který alespoň ve druhý den voleb dosáhl věku nejméně 18 let ( tohoto zákona). Je přirozené, že každý demokratický stát upravuje právo volit pro své státní občany. Podle ústavního , pokud ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy přijaté před zánikem ČSFR, spojují práva a povinnosti s územím ČSFR a státním občanstvím ČSFR, rozumí se tím území ČR a státní občanství ČR, pokud zákon nestanoví jinak. Podle , o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, část třetí, si mohl občan Slovenské republiky zvolit státní občanství ČR prohlášením učiněným nejpozději do 30. června 1994, splňoval-li v zákoně uvedené podmínky. Stěžovatel tak však neučinil. Některými ustanoveními tohoto zákona se ústavní soud zabýval a svým nálezem č. 207/1994 Sb. a shledal, že je v souladu su ČR. Česká republika řešila otázku nabývání státního občanství ČR vnitrostátním předpisem, kterým je , v platném znění. V tomto zákoně je obsažena zásada předcházení vzniku dvojího státního občanství a zamezení vzniku bezdomovectví. Takto bylo navázáno na právní úpravu platnou na území ČSFR. Dnem vzniku samostatných států, a to Ćeské republiky a Slovenské republiky, se státní občané jednoho státu dostávají do postavení cizince na území státu druhého. Podle , o nabývání a pozbývání státního občanství ČSR, který platil do 1. ledna 1993 a byl zrušen , byl státní občan ČSSR (ČSFR) zároveň občanem ČSR. Státním občanem ČR byl ten, kdo měl k 1.1.1969 státní občanství ČSR, jestliže se narodil na území republiky. Podle zákona SNR č. 206/1968 Zb., který byl dne 15.2.1993 zrušen zákonem SNR č. 40/1993 Zb., o nadobudaní a strate občianstva SSR, byl státním občanem SSR jen ten, kdo měl ke dni 1. ledna 1969 státní občanství ČSSR, jestliže se narodil na území SSR. Z toho vyplývá, že stěžovatel, pokud si nezvolil prohlášením státní občanství ČR, nebo pokud jej nezískal jiným způsobem, který předvídá zákon, není státním občanem ČR, a proto nemůže být zapsán do stálého ani zvláštního volebního seznamu pro volby do Parlamentu ČR v roce 1996. Skutečnost, že (jak sám uvádí) "se nevzdal občanství ČSFR" je irelevantní, neboť toto státní občanství zaniklo se zánikem ČSFR. Člověk nemůže být státním občanem neexistujícího státu, i kdyby se zánikem tohoto státu nesouhlasil.

Čl. 23d přiznává občanům právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod založenýu, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Rozhodnutím soudu, ani Města B., nemohlo být toto právo porušeno.

3

Č1. 42y stanoví, že "pokud používá pojmu občan, rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky". Toto ustanoveníy bylo aplikovatelné jen po dobu existence ČSFR, tedy do 31.12.1992. V okamžiku, kdy ČSFR zanikla, je třeba jej chápat ve vztahu k občanům ČR. Rozhodnutím správního orgánu ani soudu tedy nemohlo být porušeno.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než stížnost podle písmeno c) , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 1996

JUDr.Vladimír Jurka

soudce Ústavního soudu