Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 137/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. května 1996 ve věci ústavní stížnosti ing. P.S., zastoupeného advokátem JUDr. O.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 1995, c3. -30, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 1995, čj. 1 Co 155 / 95-61,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími porušily soudy článek 10 odst. 1d. Federální ministerstvo vnitra vydalo totiž stěžovateli podle osvědčení o tom, že je evidován jako osoba uvedená v ustanovení citovaného zákona, stěžovatel však takovou osobou nebyl, a proto vydané osvědčení je pro něj difamující a představuje zásah do ochrany jeho lidské důstojnosti, osobní

- 2 -

cti a dobré pověsti. V řízení bylo naopak prokázáno, že tvrzení svědka J.V. o účasti O.Š. při vázacím aktu dne 2. 2. 1984 je nepravdivé a ani znalec z oboru písmoznalectví pro nezpracovatelnost materiálu nepotvrdil, že stěžovatel slib spolupráce podepsal. Oba uvedení svědkové také jednoznačně prohlásili, že stěžovatel agentem nebyl, a svědek O.Š. navíc uvedl, že stěžovatel o tom, že je tajným spolupracovníkem, ani nevěděl. Stěžovatel proto navrhuje z uvedených důvodů zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéd. Pokud jde o stěžovatelem vytýkané porušení článku 10 odst. 1y, podle něhož každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, je z napadených rozhodnutí obecných soudů patrno, že tyto zkoumaly věc i z hlediska výše uvedených stěžovatelových práv, nicméně dospěly k závěru, že stěžovatel byl v materiálech SB oprávněně evidován jako agent ve smyslu ustanovení , ve znění pozdějších předpisů. K tomuto závěru dospěly obecné soudy na základě zjištění, že stěžovatel byl pracovníkem v.k. J.V. získán ke spolupráci s touto kontrarozvědkou, v přítomnosti tohoto pracovníka podepsal dne 2. 2. 1984 slib o spolupráci a sám si zvolil krycí jméno. Faktu oprávněnosti stěžovatelovy evidence v materiálech SB nasvědčuje, podle názoru obecných soudů, i chování stěžovatele, totiž jeho zpravodajská zpráva, založená v příslušném osobním svazku, v níž referuje o schůzkách se zahraničním studentem T. Skutečnost, že stěžovatel uvedenou zprávu sepsal, potvrdil v řízení před obecnými soudy i znalec PhDr. M.N.

Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ).

3 -

Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci stalo, podmínky dané ustanovením , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, zejména když v projednávané věci se soudy v rámci volného hodnocení důkazů vypořádaly nejen s faktem, že O.Š. nebyl přítomen při tzv. vázacím aktu, ale také s otázkou pravosti stěžovatelova podpisu na slibu o spolupráci. Obecným soudům nelze také nic vytknout ani z hlediska právních závěrů, odpovídajících konstantní judikatuře (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 46/1995 a č. 18/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Neopodstatněnost ústavní stížnosti je tedy z uvedených důvodů natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. května 1996

prof. JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj