Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 263/95

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B.H., zastoupené advokátem JUDr. J.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 1995, čj. , mimo ústní jednání dne 23. 4. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou ústavní stížností ze dne 31. 10. 1995 domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 1994, č.j. -158, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 1995, č.j. -181, neboli jimi mělo být porušeno její základní právo zakotvené v a v d (dále jen y); obdobně mělo být porušeno i její ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu ust. y. Tato práva měla být porušena dále i v tom, že s ohledem na povahu věci nebylo soudy akceptováno, že stěžovatelka jako navrhovatelka neměla přístup k důkazům,

které by však mohla označit a navrhnout jejich provedení soudem, neboť tyto důkazy jsou v dispozici odpůrce (ČNB) a jsou podřízeny režimu ochrany státního, služebního nebo obchodního tajemství. Základní právo stěžovatelky zakotvené v a y mělo tak být porušeno tím, že orgán veřejné moci (Městský soud v Praze) vyhodnotil tvrzení odpůrce v neprospěch stěžovatelky, aniž by podnikl další potřebná zjištění ke zjištění skutkového stavu věci.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , ze kterého mimo jiné zjistil, že stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení, který byl doručen Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 29. 12. 1992, domáhala proti označeným odpůrcům, SB a Československému státu (zastoupeném Federálním ministerstvem financí), určení povinnosti uzavřít s ní dohodu o vydání věcí movitých ( ), které ve svém návrhu pak druhově specifikuje.

Z předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že ve věci proběhlo řádné řízení, v němž navrhovatelka byla ke svému návrhu vyslechnuta a měla tak možnost vyjádřit se i k tvrzením odpůrců a navrhovat v potřebném rozsahu provedení důkazů. Návrhu navrhovatelky na provedení důkazu slyšením svědků pak bylo vyhověno a jí navržení svědci byli za její přítomnosti soudem slyšeni. Rozsudkem obvodního soudu pak byl návrh o uložení povinnosti odpůrci uzavřít dohodu citovaného znění zcela zamítnut a po projednání odvolání odpůrkyně byl tento rozsudek rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. ze dne 12. 7. 1995, potvrzen.

Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutích, např.

, vyložil, za jakých okolností a podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů.

Předpokladem takovéhoto zásahu je, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté d a porušily procesní ustanovení, která stanoví procesní předpisy, v tomto případě . Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a 91 úst. , a jako takový není další instancí obecného soudnictví a nepřísluší mu svými rozhodnutími, pokud není shledán postup obecných soudů v rozporu s již zmíněnou hlavou pátou d, zasahovat do jejich jurisdikce. Z ústavního principu nezávislosti obecného soudu vyplývá zásada volného hodnocení důkazů ( obč. s. ř.), a jestliže obecný soud při svém rozhodování respektuje kautely citovaného ustanovení (jak tomu bylo v posuzované věci), nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani v tom případě, kdyby se s takovýmto hodnocením sám neztotožňoval.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě vede právní polemiku se závěry obecných soudů a k tvrzeným porušením y mělo dojít tím, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na uložení povinnosti odpůrci v takovém rozsahu, jak se toho v návrhu domáhala. V posouzení otázky postupu obecných soudů ve smyslu hlavy páté y je rozhodující ta okolnost, zda obecné soudy řádně projednaly návrh stěžovatelky a rozhodly o tomto návrhu v souladu s příslušným zákonem, tedy Z předloženého spisového materiálu však Ústavní soud nezjistil pochybení obecných soudů v tomto směru, neboť tyto soudy své právní závěry opírají o výklad ust. (v platném zněni) a shodně dospěly k závěru, že se stěžovatelce ve smyslu citovaného ustanoveni , nepodařilo prokázat, kde se movité věci (mince, drahé kovy apod.), jejichž vydání se domáhá, nalézají; stěžovatelce se tak nepodařilo individuálně ztotožnit právě ty konkrétní mince a další předměty, které byly otci stěžovatelky odňaty. V řízení pak nebyly, dle tvrzení obecných soudů, prokázány takové okolnosti, které by individualizovaly konkrétní

mince, jejichž vydání se domáhá stěžovatelka po odpůrci, a ostatní žalované předměty, s tím, že druhovou shodnost označených věcí nelze ztotožnit s podmínkou individualizace věci ve smyslu ust.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy obou stupňů své právní

Závěry ve svých rozsudcích náležitě odůvodňují, hodnotí řádně provedené důkazy a zabývají se rovněž hodnocením ostatních skutečností, které vyšly v průběhu řízení najevo, neshledal v jejich postupu porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, plynoucí z hlavy páté d.

Za situace, kdy stěžovatelka vede pouhou polemiku s právními závěry soudů obou stupňů, jako orgánů veřejné moci, nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout odmítavým výrokem, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno ( ).

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné

( ).

V Brně dne 23. 4. 1996

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR