Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 74/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. dubna 1996 ve věci ústavní stížnosti J.P., zastoupeného advokátkou JUDr. L.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 1996, čj. -84, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 9. 1994, čj. -69,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu citovaný rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, jímž odstupní smlouva, uzavřená dne 8. 5. 1959 mezi MUDr. A.P., a právními předchůdci stěžovatele, o bezplatném převodu pozemků, vesměs role, katastrální území Ch., ve výroku tohoto rozsudku blíže označených, byla zrušena s tím, že stěžovatel je povinen zaplatit MUDr. A.P. částku 116.054,- Kč, stěžovatel uvádí, že rozhodnutími obecných soudů byl porušen y ČR a d. Obecné soudy totiž

zcela přehlédly, že výraz "darování" má, vedle výrazu "bezúplatný převod", v ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, své samostatné, i jinak terminologicky vyjádřené místo, právě proto, že naplnění skutkové podstaty vedoucí k restituci, resp. vedoucí ke zrušení příslušné smlouvy, spojuje se stavem tísně, jenž v době darování musel být založen. V daném restitučním řízení tedy obecné soudy ztotožnily oba výrazy, a tudíž neverifikovaly, zda na straně žalobce v době tohoto majetkového transferu existoval nedostatek svobody v jeho projevu vůle. Tímto postupem obecné soudy ve svém souhrnu zcela pominuly, že účelem citovaného , jak vyplývá z jeho uvozujícího ustanovení, je snaha "zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 - 1989", a svou snahu zaměřily na zdůvodnění restituce, aniž by v daném případě interpretovaly pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Obecné soudy také zcela přehlédly relevantní skutečnost, že žalobce se domáhal obnovení svého vlastnického práva vůči svým nevlastním rodičům s poukazem na fakt "osobní tísně", za kteroužto považoval situaci, kdy potřeboval získat příslušnou částku k úhradě půjčky na zakoupený osobní automobil. Již takto žalobcem popisovaná tíseň je tedy nesubsumovatelná pod tíseň, jakou měl na mysli zákonodárce, prodány nebo darovány, neboť v předmětné době již byly v užívání JD. Zatímco žalobce díky účinné

finanční a věcné pomoci vlastní matky a nevlastního otce měl možnost studovat na střední, a poté vysoké, škole, stěžovatel tuto možnost neměl, neboť měl převzít hospodářství rodičů. Takto se vytvořil stav, kdy uplatnění restitučního nároku je natolik amorální, že je namístě aplikovat

- 3 -

ustanovení , nikoliv ustanovení , v platném znění. Jestliže na skutečnosti, vyplývající z restitučního případu, dopadají pravidla chování, jež jsou reglementována právními normami obecné právní úpravy, je na místě přistoupit k aplikaci těchto obecných právních norem. Opačný výklad by jinak vedl k závěru, že generální imperativ dobrých mravů na restituční případy nedopadá, což s ohledem na y ČR a účel je podle názoru stěžovatele nepřípustné. Žalobce předmětné pozemky osobám blízkým nedaroval, ale fakticky prodal. I kdyby však otázka darování pozemků nebyla zpochybněna, lze podle názoru stěžovatele mít za to, že jestliže se žalobce svobodně a vážně rozhodl pro tento darovací akt, nemůže ex post, s odkazem na restituční titul, se dovolávat zrušení předmětné darovací smlouvy, aniž by právně relevantním způsobem prokázal, že v době darování absentoval jeho svobodný projev vůle. Postupem obecných soudů došlo tedy k porušení y ČR a d, jakož i dále y ČR ve spojení s ustanovením , , neboť napadená rozhodnutí nejsou rozhodnutími, kterými by byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a která by tak vychovávala nejen k zachovávání zákonů, ale i k úctě k právům spoluobčanů. Stejně tak obecné soudy neobstály ani ve své povinnosti vykládat právní předpisy nejen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale také spravedlivě ( , v platném znění). Z uvedených důvodů stěžovatel proto navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.

Již ve svém nálezu ze dne 24. 5. 1994, publikovaném v částce 41 Sbírky zákonů České republiky pod č. 131/1994, Ústavní soud uvedl, že důvod protiprávnosti při bezúplatném převodu pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, třeba spatřovat ve skutečnosti, že při registraci kupních smluv na obytné a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak (pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy), aby do kupní smlouvy bylo zahrnuto i darování pozemků, které k budovám patřily, tudíž byla omezena jejich smluvní svoboda. Tomu, že takový nátlak bezesporu obecně existoval, nasvědčuje, mimo jiné,

- 4 -

instrukce ministerstva spravedlnosti a ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství ze dne 19. 5. 1964, č. 297/64-MS-OK a čj. 61.516/64-Mz-práv., kterou byly vydány směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí ONV. Důvodem zmíněného nátlaku byla okolnost, že, se zemědělskou usedlostí související, zemědělské pozemky byly užívány jednotnými zemědělskými družstvy a stát v rámci tehdejší zemědělské politiky měl eminentní zájem na tom, aby tato, možným komplikacím předcházející, vazba trvala i po převodu zemědělské usedlosti. To dále znamenalo, že pro jejich vlastníky pozemky nepředstavovaly majetkovou hodnotu a jak dárci, tak i obdarovanému se jejich převod zcela konsekventně ukazoval jako irelevantní. To ostatně stěžovatel ve své ústavní stížnosti sám připouští s tím, že bylo nerozhodné, zda pozemky budou prodány nebo darovány, neboť v předmětnou dobu byly v užívání JD. Jádro problému tkví tedy v projednávané věci v právě uvedeném faktu dysfunkce vlastnictví k zemědělským pozemkům, takže ani v rámci majetkového vyrovnávání mezi blízkými osobami nemohlo vlastnictví k nim sehrát žádnou významnější roli.

Stěžovatelka je navíc zcela na omylu, má-li za to, že naplnění skutkové podstaty vedoucí k restituci, tj. ke zrušení příslušné smlouvy, je spojeno se stavem tísně. Restituční důvod je v projednávané věci totiž opřen pouze o to, že k bezúplatnému převodu pozemků došlo právě v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Obecné soudy se tedy správně zaměřily pouze na otázku zkoumání této souvislosti, nikoliv navíc na moment tísně. Již v citovaném nálezu Ústavního soudu bylo také konstatováno, že , ve znění pozdějších předpisů, obsahoval speciální ustanovení k , určující další důvody protiprávnosti. To, že o takovou protiprávnost v napadené věci jde, je mimo jakoukoliv pochybnost, a v tomto směru proto sotva obstojí tvrzení stěžovatele, že vzhledem k ustanovení 3 odst. 1 není uplatněný restituční nárok, pro rozpor s dobrými mravy, subsumovatelný pod skutkovou podstatu obsaženou v ustanovení , v platném znění. Jinými

5 -

slovy, stav protiprávnosti v takových případech existoval právě proto, že vlastnictví k zemědělským pozemkům v družstevním užívání bylo ve svém obsahu a ve svých funkcích devastováno v takové míře, že účastníci smluvních vztahů při jejich převodu ve skutečnosti o nich ani vážněji neuvažovali, resp. k takovému uvažování neměli důvody.

Neopodstatněnost stěžovatelovy ústavní stížnosti je tedy z uvedených důvodů natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 1996

prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj