Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
27715.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 304/95
III. ÚS 304/95 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu české republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky R.Š., zastoupené advokátkou JUDr. M.P.,
t a k t o
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudků Okresního soudu v České Lípě ze dne 24.11.1994, čj. 10 P 548/87 -228, a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 11.9.1995, čj. 29 Co 416/95 -255, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobo d.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24.11.1994, čj. 10 P 548/87 -228, byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení pěstounské péče a svěření nezletilé dcery S. do její výchovy. Při svém rozhodování vycházel okresní soud ze zjištění, že rozhodnutím téhož soudu ze dne 28.11.1990, čj.10 P 548/87-78, byla nezletilá S. svěřena do pěstounské péče své babičky E.Ch. Babička, E.Ch., s návrhem matky nesouhlasila, otec dítěte, P.Š., souhlasil za předpokladu, že poměry matky stran výchovy nezletilé budou pro nezletilou příznivé. Dále soud vycházel z výslechu svědků, důkazu soudním znalcem z oboru dětské psychologie a zpráv O.ú. v L., ZŠ v B. a M.ú. v B. i z výslechu samotné nezletilé.
Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ve kterém uváděla, že provedeným dokazováním bylo nesporně zjištěno, že poměry na straně matky doznaly změny v její prospěch, upravily se natolik, že nelze mít pochybnosti o stabilitě stávajícího rodinného prostředí matky. Proti tomu stojí narušené a neurovnané poměry na straně pěstounky, která se rozešla se svým druhem, má soudní výpověď z bytu a dochází k ní jiný muž. Vytýká
1
soudu, že nevzal v úvahu ani skutečnost, že pěstounka nadměrně požívá alkoholické nápoje. Měla za to, že soud hodnotil provedené důkazy jednostranně ve prospěch pěstounky, nikoliv ve prospěch nezletilé s tím, že změna výchovy by mohla do psychického vývoje dítěte nepříznivě zasáhnout.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec svým rozhodnutím ze dne 11. 9. 1995, č.j. 29 Co 416/95 - 255, potvrdil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 11. 1994, č.j. 10 P 548/87 -228. V odůvodnění svého rozhodnutí potom uvedl, že nebylo prokázáno zhoršení bytových poměrů pěstounky. Pokud jde o vztah babičky k novému partnerovi, neovlivňuje nepříznivě kvalitu výchovného prostředí pro dítě. Z tohoto pohledu je rovněž nerozhodné, zda je pěstounka absolutní abstinentkou, nebo zda příležitostně alkohol požije. Zprávy dotázaných orgánů se o alkoholu nezmiňují. Ve prospěch zachování pěstounské péče hovoří především zájem dítěte, který je základním hlediskem při rozhodování soudu o výchově nezletilých. Nezletilá S. má nejintenzivnější citový vztah k babičce, v její výchově se po stránce psychické i fyzické dobře rozvíjí a nezletilá je emocionálně vázána i ke svému okolí (škola, kamarádi). Citová vazba
k matce a její rodině není doposud zcela rozvinuta, o čemž svědčí i opakovaná stanoviska nezletilé, že chce zůstat ve výchově babičky. Nezletilá je ve věku 10 let, takže její úsudek již není v dané věci zanedbatelný. Nelze nechat bez povšimnutí, že babička převzala nezletilou do své výchovy v době, kdy jí byly dva roky a čtyři měsíce, takže nezletilá je ve faktické výchově babičky od útlého věku, a to více než sedm let. Během této doby musela babička plnit ve výchově dítěte i roli matky a mezi ní a dítětem se vytvořila pevná citová vazba. Samotné zjištění, že matka, která se znovu provdala a založila rodinu, má vytvořeny dobré materiální podmínky pro svěření dítěte do své výchovy, ještě nezakládá důležitý důvod pro zrušení pěstounské péče. Zákon o rodině sice přiznává rozhodující úlohu ve výchově dětí rodičům, avšak toto hledisko nelze paušálně stavět nad zásadu zakotvenou v ust. § 26 odst. 3 zákona o rodině, podle kterého soud při rozhodování o právech a povinnostech rodičů přihlédne k tomu, aby byly zajištěny nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte.
Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž poukazuje především na to, že obecné soudy svými rozsudky porušily její ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobo d - právo na výchovu a péči její nezletilé dcery S.S. Podle tohoto ustanovení péče o děti a jejich výchova je právem rodičů. Stejně tak děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči, pouze ve výjimečných případech lze svěřit dítě do náhradní péče jiných osob než rodičů. Podle § 45 odst. 2 zákona č. 50/1973 Sb. , o pěstounské péči, v platném znění, lze tak učinit v případě, kdy není rodiči zabezpečena řádná výchova dítěte a jestliže to zájem dítěte vyžaduje. Pěstounem se může stát pouze občan, který má osobní předpoklady, zejména morální a zdravotní, pro zajištění řádné výchovy dítěte, a který způsobem svého života a života rodiny, v níž bude vychováváno
zaručuje, že bude pěstounskou péči
2
vykonávat ku prospěchu dítěte a v souladu se zájmy společnosti. Důležitým důvodem ke zrušení rozhodnutí o výkonu rodičovských práv je změna poměrů. Podle současné právní praxe úvaha soudu o nutnosti změny dosavadního výchovného prostředí dítěte musí vycházet z bezpečného zjištění, zda je tato změna pro další vývoj dítěte vhodná. V daném případě pěstounská péče nezl. dcery S. byla nařízena proto, že stěžovatelka, jako matka nezletilé, nemohla pro tehdejší tíživé osobní poměry zajistit náležitou péči o nezletilou, s pěstounskou péčí své matky E.Ch. proto souhlasila. V době, kdy se její osobní a rodinné poměry stabilizovaly, rozhodla se nezletilou vychovávat spolu se svým nynějším manželem P.Š., neboť k ní má mateřský vztah, stejně jako ke svým dvěma menším dětem z posledního manželství. Její manžel ji v tomto snažení podporuje. Dále stěžovatelka polemizuje se závěry, které soudy z provedeného dokazování vyvodily a dovozuje, že odvolací soud důkazy hodnotil zcela v neprospěch nezletilé. Stěžovatelka nabídla Ústavnímu soudu další důkazy, které měly podepřít její tvrzení, že došlo, respekt. dojde, ke zhoršení sociální situace pěstounky. Rovněž namítá, že znalecký posudek soudního znalce z oboru psychologie byl v době rozhodování krajského soudu již málo aktuální. Důsledkem nesprávných rozhodnutí soudů bylo podle stěžovatelky porušení jejího základního práva matky, zaručeného čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobo d. Stěžovatelka se domnívá, že zrušení pěstounské péče je za daných podmínek nejen žádoucí, ale nesnese odkladu. Žádá Ústavní soud, aby její věc upřednostnil jako věc, která je naléhavá. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky obou soudů zrušil.
Jak plyne ze spisu Okresního soudu v České Lípě, sp.zn. 10 P 548/87 , obecné soudy se věcí nezletilé S.Š. zabývaly velmi důkladně, bylo provedeno obsáhlé dokazování, zkoumaly se podmínky pro výchovu nezletilé jak u pěstounky, tak u matky, a to se závěrem, že výchovné podmínky jsou u pěstounky vytvořeny lepší a pro nezletilou vhodnější.
Na tomto místě je třeba opakovaně zdůraznit, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu
nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobo d (č1. 38 Ústav y ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudu (č1.82 Ústav y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu ); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Do úvahy přicházející pochybení v naznačeném směru však Ústavní soud neshledal, a na tomto místě nutno uvést, že prováděné dokazování co do kvality i rozsahu odpovídalo zákonu, z jeho mezí potom zjevně nevybočilo stejně jako hodnocení provedených důkazů. Ustanovení § 132 o.s.ř. bylo
3
bezpochyby obecnými soudy v dané věci respektováno, jak plyne ze
samotného spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 P 548/87 , i rozhodnutí v něm obsažených.
Ustanovení č1. 32/4 Listiny základních práv a svobo d určuje, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Obdobné ustanovení obsahuje i č1. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (uveřejněné pod č. 104/1991 Sb.). Právo dítěte na zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu je zakotveno i v Deklaraci práv dítěte, přijaté OSN v roce 1959. Předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (tedy i činnosti soudů), musí být zájem dítěte. Smyslem dotčených ustanovení Listin y, Úmluvy o právech dítěte i Deklarace práv dítěte je zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže soud v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je v zájmu dítěte.
Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se ve svém rozhodování zabývaly především zkoumáním tohoto zájmu dítěte, obsáhle zjišťovaly, které prostředí (zda u matky či pěstounky) bude pro další vývoj dítěte vhodnější a dospěly k závěru, že změna výchovného prostředí by dítěti v současné době neprospěla. Vycházely tedy z ústavně stanovených hledisek, přičemž nutno souhlasit i se závěry obecných soudů ohledně budoucí výchovy nezletilé, tedy s úvahou týkající se postupného zvykání nezletilé na prostředí, ve kterém žije její matka a které by v budoucnu mělo prospívat právě nezletilé samotné.
Z těchto okolností nelze napadeným rozhodnutím obecných soudů vytknout porušení ústavních principů obecně, stejně tak ani porušení navrhovatelkou uváděného čl. 32 /4 Listiny základních práv a svobo d. Práva navrhovatelky jako matky byla ve smyslu čl. 32 /4 Listiny základních práv a svobo d omezena právě jen rozhodnutím soudu a na základě zákona a to způsobem, který z mezí zákona nevybočil a respektuje především zájmy nezletilé.
S ohledem na uvedené nezbylo proto Ústavnímu soudu než s konstatováním, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 /1 c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 1996
JUDr.Vladimír Jurka
soudce Ústavního soudu ČR