Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 62/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. března 1996 ve věci ústavní stížnosti 1) P.G., 2) J.G., obou zastoupených advokátem JUDr. V.B.,

t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž uvádějí, že dne 16. 11. 1995 byl usnesením O.z. v H., schválen územní plán sídelního útvaru H. Tímto územním plánem byl dosud nijak nezatížený pozemek stěžovatelů, p. č. 719/77 k.ú. H., zařazen do krajinného území, určeného pro individuální pobytovou rekreaci, ve kterém je podle závazné části tohoto plánu zakázána výstavba nových chat. Závazná část územního plánu byla vyhlášena vyhláškou O.z. v H., č. 1/1995 ze dne 16. 11. 1995, vyvěšenou na úřední desce O.ú. H., dne 17. 11. 1995. Již v průběhu projednávání územního plánu vznesli

- 2 -

stěžovatelé k jeho návrhu námitky, jimiž se domáhali, aby jejich pozemek nebyl do shora uvedeného území zařazen, případně, aby jim zařazením do tohoto území byla poskytnuta přiměřená náhrada. Rozhodnutí o námitkách bylo stěžovatelům oznámeno sdělením obce H., ze dne 20. 12. 1995, v němž bylo konstatováno, že námitkám nebylo vyhověno v plném rozsahu. Stěžovatelé zastávají názor, že tím vším bylo zasaženo do jejich ústavních práv, a to do práva na ochranu soukromého vlastnictví, zaručeného ustanovením článku 11 odst. 4 d. V daném případě došlo podstatným způsobem k nucenému omezení vlastnického práva stěžovatelů, a to v jeho užívací složce. Mělo-li být takové omezení v souladu s d, mělo se tak stát pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, kterou stěžovatelé neobdrželi. Územní plán měl být ve všech svých stadiích, tj. ve stadiu zadání, stadiu konceptu i stadiu návrhu, zpracován v součinnosti se stěžovateli, jakožto fyzickými osobami, které se podílejí na využití území, jakožto dotčenými fyzickými osobami, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům, a jakožto občany, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům či stavbám jsou řešením územního plánu přímo dotčena ( , § , 17 odst. 1, 26 odst. 1 ) . V daném případě byli však stěžovatelé ve stadiu zadání a ve stadiu konceptu zcela ignorováni. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé proto navrhují, aby usnesení O.z., o schválení územního plánu sídelního útvaru H., ze dne 16. 11.1995, vyhláška obce H., č. 1/1995, kterou se vyhlašuje závazná část územního plánu ze dne 16. 11. 1995, a sdělení obce H., č. 1242/95 ze dne 20.12.1995, byly zrušeny.

Již ve svém nálezu ze dne 25. 10. 1995,

sp. zn.

, Ústavní soud konstatoval, že územní plán sám o sobě je opatřením, směřujícím do budoucna, normou pro budoucí vývoj oblasti a současně výrazem snahy o sladění veřejných zájmů se zájmy partikulárními. Je nesporné, jak se dále uvádí v tomto nálezu, že při řešení těchto složitých otázek může být těžko

3 -

nalezeno řešení, které bude bez jakýchkoli rozporů a připomínek. Zvažovat to, co je obsahem územního plánu, je plně v kompetenci orgánů územního plánování. Ústavnímu soudu nepřísluší toto "zvažování" hodnotit a zasahovat do sféry rozhodování uvedených orgánů, pokud jím nebyla porušena ústavně garantovaná práva.

V projednávané věci zjistil Ústavní soud ze sdělení obce H., ze dne 20. 12. 1995, c]. 1242/95, že námitkám stěžovatelů, podaným podle ustanovení , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nebylo vyhověno. K tomuto sdělení došlo v zákonné lhůtě 60 dnů po schválení územního plánu usnesením O.z. v H., ze dne 16. 11. 1995. Kritériem ústavnosti uvedeného rozhodnutí může být, podle názoru Ústavního soudu, pouze to, zda se toto rozhodnutí nepříčí účelu a smyslu stavebního zákona jako celku. Takový rozpor však Ústavní soud neshledal, a nesdílí proto ani názor stěžovatelů, že schválením územního plánu, který podle má řešit funkční vymezení a uspořádání ploch a stanovit základní zásady organizace území, postup při jejich využití a podmínky výstavby, došlo k porušení jejich práva na ochranu soukromého vlastnictví, zakotveného v článku 11 odst. 4 d. Podle názoru Ústavního soudu nedošlo na straně stěžovatelů ani k porušení jejich práva zakotveného v článku 36 odst. 1 y proto, že by jim toto právo bylo odepřeno orgány územního plánování ve stádiu projednávání územního plánu. Jakkoli totiž došlo k novelizaci celé řady ustanovení , o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, a to v tom směru, že při pořizování územně plánovací dokumentace a jejím schvalování byla upravena účast fyzických osob (např. , ), vyplývá z obsahu sdělení obce H., z 20. 12. 1995, že mělo k dispozici stanovisko stěžovatelů, uvedené v jejich dopisech z 19. 4. 1995 a 6. 7. 1995. I kdyby tedy bylo možno přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že orgány územního plánování nepostupovaly v tomto směru zcela konsekventně, nemohla by ani tato skutečnost, vzhledem k tomu, že stanovisko stěžovatelů bylo orgánem územního plánování zvažováno, posunout celou záležitost do roviny porušení základních lidských

4 -

práv. V této souvislosti třeba poukázat na ustanovení , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle kterého

na projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. I toto posléze citované ustanovení naznačuje, že k porušení článku 36 odst. 1Listiny by mohlo v projednávané věci dojít pouze postupem, který by zpochybnil již zmíněný účel a smysl stavebního zákona, o takový případ však v projednávané věci evidentně nejde.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. března 1996

prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj