Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 204/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky V.M., zastoupené advokátem JUDr. K.H., mimo ústní jednání dne 7. 2. 1996 předsedou senátu JUDr. Vladimírem Jurkou,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :

Dne 8. 8. 1995 podala navrhovatelka ústavní stížnost, ve které se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. . Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 11. 1994, sp. zn. , kterým se zamítá návrh, směřující vůči statku D., na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář z hlediska Stěžovatelka namítá, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo omezeno její právo na znovuobnovení vlastnictví a došlo rovněž k omezení práva domoci se ochrany svého práva soudní cestou. Tím. Krajský soud v Českých Budějovicích měl porušit ustanovení y, a č1. 36 odst. 1 d.

1

Na tomto místě je nutno uvést, že Ústavní soud ČR není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d ( y).

Ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že tento soud svým rozsudkem ze dne 18. 11. 1994, sp. zn. -11, zamítl návrh, aby statku D. byla uložena povinnost poskytnout navrhovatelce náhradu za živý a mrtvý inventář. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že nárok navrhovatelky zanikl, neboť ho neuplatnila u odpůrce ve lhůtě stanovené v , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tj. do 31. 3. 1993 a podle téhož zákona neuplatněním práva ve stanovené lhůtě právo zanikne. V řízení bylo prokázáno, že navrhovatelka tento nárok u odpůrce uplatnila až dne 31. 5. 1994.

Odvolací soud dne 28. 4. 1995, pod sp. zn. -28,

potvrdil rozsudek soudu I. stupně, avšak s jiným právním názorem. Vycházel z toho, že lhůty stanovené v ust. a platí především pro uplatnění nároku u soudu. Navrhovatelka podala žalobu dne 9. 8. 1994. Rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým byly navrhovatelce vydány nemovitosti, prokazatelně nabylo právní moci dne 5. 2. 1994. Lhůta stanovená v ust. zákona o půdě skončí uplynutím 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým byla schválena dohoda o vydání nemovitostí ( ). Skončila tedy navrhovatelce dnem 5.8. 1994. Navrhovatelka uplatnila nárok u soudu až dne 9. 8. 1994, tedy pozdě.

Navrhovatelka proti tomu ve stížnosti namítá, že podle ust. § 20 odst. 2 a 5, za použití ust. § 13 odst. 1 zákona

č. , musí oprávněná osoba uplatnit svůj nárok na poskytnutí náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby ve lhůtě do 31. 3. 1993, popřípadě do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, a to u povinné osoby. Není-li ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení výzvy náhrada poskytnuta, má oprávněná osoba možnost podat ve smyslu ust. citovaného zákona příslušnou žalobu u soudu. Má za to, že dnem následujícím po doručení výzvy k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby začne povinné osobě běžet obecná promlčecí tříletá lhůta, během které je možno podat (po marném uplynutí lhůty 60 dnů) návrh k soudu, ohledně výše a způsobu poskytnutí náhrady. Nárok na poskytnutí náhrady nemůže tedy zaniknout, je-li povinná osoba vyzvána k poskytnutí náhrady do 31. 3. 1993, popřípadě ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu. , ve znění pozdějších předpisů, nestanoví, že právo na náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob musí být ve stanovené lhůtě uplatněno u soudu. Naopak z logiky zákona vyplývá, že výzva musí být uplatněna u osoby povinné, o čemž svědčí např. ust. citovaného zákona.

Konstrukce celého vychází z preference mimosoudního vyřízení. Trvat na uplatnění nároku podle ust. zákona u soudu by bylo nelogické. Ve své podstatě by neexistovala možnost mimosoudního vyřízení těchto nároků.

Ústavní soud vycházel z toho, že smyslem a cílem restitučních zákonů (a tedy i , v platném znění) je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v průběhu let 1948 - 1989. Proto dal zákonodárce oprávněným osobám možnost domáhat se svých práv. Vycházel přitom z toho, že zmírnění následků křivd by mělo být co nejrychlejší, neboť je to v zájmu celé společnosti. Jednoznačně je proto třeba preferovat nápravu, která probíhá přímo mezi oprávněnou a povinnou osobou. Soudy (jako vždy v právním státě) vstupují do věci teprve v případě sporu mezi stranami, a to z podnětu některé z nich.

V zájmu právní jistoty však zákonodárce stanovil lhůty pro uplatnění nároků, a to jako lhůty propadné.

Aplikace zákona musí vždy vycházet z jeho cíle a smyslu a musí respektovat ústavním pořádkem zaručená práva a svobody a musí respektovat účel zákonem sledovaný. Nutnost uplatnění nároku u soudu je možno dovozovat jen tam, kde to zákon výslovně stanoví, nebo kde to vyplývá z kontextu ustanovení.

Navrhovatelka i soudy vycházely z předpokladu, že právo navrhovatelky na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby záviselo na rozhodnutí správního orgánu, tedy O.ú., referátu pozemkový úřad ( věta druhá ).

V posuzovaném případě povinná osoba bez průtahů a námitek uzavřela s navrhovatelkou dohodu o vydání nemovitostí a věc byla postoupena pozemkovému úřadu, který také zmíněnou dohodu pravomocným rozhodnutím ze dne 5. 2. 1994 schválil. Krajský soud potom v odůvodnění svého rozsudku (stěžovatelkou napadeného) uvedl, že vychází z toho, že lhůta stanovená v a , v posledním znění, platí především pro uplatnění nároku u soudu. Správně dovozuje, že v daném případě právo na náhradu za živý a mrtvý inventář záviselo na rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitostí, a že tudíž lhůta stanovená v ust. skončí až uplynutím 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí. V řízení potom dovodil, že v uvedené lhůtě prokazatelně nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář uplatněn nebyl a právo tak zaniklo. Žádné další rozhodnutí (ať už správního orgánu nebo soudu) v uvažované době učiněno nebylo, povinná osoba po celou dobu byla známa. Nelze takto Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytknout, že by postupoval nezákonně, tím méně protiústavně. Interpretace zmíněných ustanovení zákonů o půdě soudem je v daném případě přiléhavá a je výrazem jeho nezávislosti. Snad je na místě uvést, že i Ústavní soud

v minulosti ve svých rozhodnutích uvedl, že restituční zákony jsou lex specialis (včetně lhůt v nich uvedených). V daném případě lze mít také důvodně za to, že navrhovatelka svůj návrh ve stanovené lhůtě uplatnit zřejmě mohla.

Krajský soud v řízení, které ve věci probíhalo, respektoval ústavní principy shora naznačené a nelze mít za to, že porušil d, který stanoví, že každý má právo se stanoveným postupem domáhat práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto právo porušeno zjevně nebylo, když navrhovatelce bylo umožněno, aby se obrátila se žalobou na soud, ten o věci jednal, prováděl důkazy a rozhodl. Postupoval v souladu s příslušnými, zejména procesními, předpisy a takto z pouhého faktu, že nerozhodl ve prospěch navrhovatelky, nelze dovodit, že bylo porušeno právo na její soudní ochranu. Co se týče uváděného porušení d, nutno uvést, že navrhovatelce postupem žádného orgánu nebylo odepřeno právo vlastnit majetek. Soud (a také pozemkový úřad) při svém jednání rozhodoval, na čí straně je v konkrétním případě právo a zjištěnou skutečnost deklaroval. Ani zde není zjevně na místě spojovat neúspěch v soudním jednání s porušením základního práva vlastnit majetek.

Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle odst.l písmeno c) , o Ústavním soudu, odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. 2. 1996

JUDr. Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR