Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 186/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Z.H., zastoupeného advokátkou JUDr. A.J.,

t akt o

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel podal dne 12.7.1995 ústavní stížnost a směřoval ji proti rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 1.6.1995, sp. zn. (původně zřejmě omylem uvedena sp. zn. v dodatečném vyjádření ve věci již správně právním zástupcem uvedena sp. zn. ).

Zmíněným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl navrhovatel uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista dle § 41 odst. 1 tr. zákona pokusem k trestnému činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 tr. zákona a dále pokusem k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zákona a uložen mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 roků.

V souvislosti s projednáváním jeho shora uvedené trestní věci má za to, že došlo v jeho případě k porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále k porušení , a č1. 40 odst. 3 d. Jde tedy vesměs o ustanovení, ať již zmíněné úmluvy či d, které se

- 2 -

dotýkají práva na soudní a jinou ochranu. Konkrétně tedy v daném případě navrhovatel svou stížností napadá délku celého trestního řízení, a to zejména řízení před soudem, s tím, že bylo konáno bez důvodů nadměrně dlouho. Dovozuje také, že v určitých fázích trestního řízení (zejména na počátku přípravného řízení po vznesení obvinění) neměl obhájce, přesto však byly vyšetřovatelem konány úkony, kterých se takto obhájce nemohl zúčastnit. Ve zbytku své ústavní stížnosti potom polemizuje s hodnocením důkazů tak, jak byly provedeny obecnými soudy a má za to, že nebyly hodnoceny správně, zejména z hlediska zásady "in dubio pro reo".

V naznačených souvislostech je na tomto místě nutno uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy ( , č1. 90 y ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d ( y ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu ( y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu): jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 2 trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (tak i rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci

sp. zn.

).

V daném případě Ústavní soud neshledal porušení namítaných práv jak uvádí navrhovatel, a to ani z hledisek již shora uvedených. V předmětné věci bylo obecnými soudy prováděno obtížné a obsáhlé dokazování a věc byla také projednávána v několika hlavních líčeních, a to opakovaně (tak i např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.5.1994, sp. zn. , kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21.12.1993, čj. -414, a věc mu vrácena k novému projednání a rozhodnutí). Z uvedených zjištění z připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, nelze zcela jistě a nepochybně dovodit, že by ve věci byly

- 3 -

neodůvodněné a výrazné průtahy, které by zásadně ovlivnily projednání a rozhodnutí ve věci samé. Znovu nutno zdůraznit, že bezpochyby šlo o skutkově obtížnou věc zasluhující zcela určitě provedení obsáhlého a pečlivého dokazování, které také ve věci konáno bylo. Stejně tak z připojeného spisu nelze dovodit porušení zejména práv na obhajobu tehdy obžalovaného navrhovatele. Tímto poukazem se v dostatečném rozsahu zabýval i Vrchní soud, který v souladu se spisovým materiálem a skutečnostmi z něho vyplývajících dovodil, že namítané porušení práv nenastalo a navrhovatel ve svém právu na obhajobu krácen nebyl. Dovodil, že v každém stadiu trestního řízení, ve chvílích kdy byl dán důvod nutné obhajoby, tak navrhovatel vždy obhájce měl (v různých fázích přípravného řízení jich bylo celkem pět). Stejně tak přesvědčivě dovodil, že práva těchto obhájců byla vždy zachována a bylo postupováno v souladu s platným trestním řádem (a to i ohledně přítomnosti u toho kterého vyšetřovacího úkonu).

Z uvedených skutečností, které jsou zjevné, tedy nelze nijakým způsobem dovodit porušení příslušných článků Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejich dodatkových protokolů ( ) i příslušných článků d (namítané porušení , a ), tedy těch, které zajišťují právo na obhajobu a ve svém důsledku právo na spravedlivý proces.

K otázce vnímání a posuzování provedených důkazů navrhovatelem a jejich hodnocení samotnými soudy, znovu nutno poukázat na již shora uvedené.

S ohledem na uvedené skutečnosti potom Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.Vladimír JURKA

V Brně dne 11. ledna 1996 soudce Ústavního soudu ČR