Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 310/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. B.C., zastoupeného advokátem JUDr. F.S., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1995, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, čj. 6A 167 /93-19, a rozhodnutím ministra pro správu NM a jeho privatizaci ze dne 3. 6. 1993, čj. 522/521/93, sp. zn. 109/92-S,

t a k t o Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 27. 12. 1995 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím, a která je, jak to umožňuje ustanovení , o Ústavním soudu, spojena s návrhem na zrušení části ustanovení , o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění

1

Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím zastavil řízení, neboť stěžovatel uplatnil podání označené jako dovolání směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, proti němuž podle ustanovení není přípustný opravný prostředek. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ministra pro správu NM a jeho privatizaci, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva pro správu NM a jeho privatizaci ze dne 23. 3. 1993, čj. 962/92-R, sp. zn. 109/92-S,

kterým mu byla podle , ve znění , uložena povinnost zaplatit zvláštní poplatek ve výši Kč 112 500,- tj. 15 z vydražené ceny provozní jednotky v M.

Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud s odkazem na postupoval nezákonným způsobem, pokud vyslovil svoji nepříslušnost podle , neboť má za to, že byla porušena zásada dvouinstančnosti rozhodování nezávislými soudy. Podle jeho názoru je porušením zásady rovnosti účastníků v řízení i to, že Ministerstvo pro správu NM a jeho privatizaci vydalo rozhodnutí, které přezkoumával ministr, tedy tentýž orgán, který věc rozhodl. Dále uvádí, že závěry Vrchního soudu o zpětné působnosti na podmínky dražby sjednané za podmínek tehdy platného považuje za nesprávné a účelové. V této souvislosti odkazuje na d, neboť mu je ukládáno zákonem to, co v den dražby nesjednal.

Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud nejprve zaměřil na splnění formálních náležitostí tak, jak je požaduje č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen " "). Podle zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti

dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva poskytuje, případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel snad odvozuje běh lhůty od okamžiku, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud považuje za nutné konstatovat, a to s ohledem na svou judikaturu, že v případech, kdy dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepřipouští, není možné dovolání považovat za procesní prostředek, který k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y poskytuje. Usnesení soudu o zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti dovolání je nutno považovat za rozhodnutí, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva. Proto nelze s takovým rozhodnutím spojovat běh lhůty pro podání ústavní stížnosti. Pro úplnost lze k námitce stěžovatele ohledně porušení zásady dvouinstančnosti rozhodování nezávislými soudy dodat, že v dané věci rozhodoval Vrchní soud v Praze podle jako věcně příslušný k přezkoumávání rozhodnutí ústředního orgánu. Šlo tedy o řízení

podle části páté, hlavy druhé , a nikoli o řízení odvolací. Podle ust. o. s . ř. není proti rozhodnutí soudu o žalobě přípustný opravný prostředek. Ve věcech správního soudnictví tedy nelze použít ustanovení části čtvrté o opravných prostředcích, s výjimkou odvolání a dovolání ve věcech důchodového zabezpečení ( ). Aniž by Ústavní soud považoval tento systém správního soudnictví za zcela vyhovující, nemůže konstatovat, že jednoinstanční systém sám o sobě je v rozporu s ústavním pořádkem.

S ohledem na uvedené skutečnosti tedy lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, čj. -19, která nastala, jak vyplývá z obsahu usnesení Nejvyššího soudu, dne 4. 9. 1995. Jestliže tedy ústavní stížnost byla podána teprve 22. 12. 1995, stalo se tak nepochybně po uplynutí zákonné lhůty.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, která byla podána po stanovené lhůtě, odmítnout podle § 43 odst.1 písm. b) zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Vzhledem k tomu, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti byl odmítnut, Ústavní soud se již dále nezabýval návrhem stěžovatele na zrušení části ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, neboť projednání takového návrhu je podle ustanovení a zákona, možné pouze za předpokladu projednání ústavní stížnosti. Stejně tak považoval Ústavní soud za bezpředmětné, a to z důvodu zásady hospodárnosti řízení, aby stěžovatele vyzýval k odstranění vad předložených návrhů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 1996

Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj