Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 204/95

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P., zastoupeným JUDr. F.L., komerčním právníkem, a J.Č., zastoupeným advokátkou JUDr. A.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1995, sp. zn. a , ve výrokové části sub II., t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé napadli shora uvedený rozsudek ústavní stížností, v níž navrhli, aby byl v bodu II. výrokové části zrušen, neboť postupem soudu byla porušena některá práva chráněná d, zejména článkem 10 odst. 1, článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 y. Výrok odvolacího soudu v části pod bodem II. napadeného rozsudku ukládal oběma stěžovatelům povinnost učinit toto prohlášení: " J.Č., oznamuje svým čtenářům, že před listopadem 1989 uveřejnil pouze pod svým jménem a se změněným názvem "HTH" knihu, jejíž spoluautorkou je publicistka M.F., a jejíž původní název byl "HSM". P., s.r.o., jako právní nástupce P. - vydavatelství ČHF, který knihu "HTH" v roce 1989 vydal, se k tomu oznámení připojuje a omlouvá se spoluautorce i čtenářům. Oba stěžovatelé jsou povinni prohlášení společně a nerozdílně na svůj náklad do dvou měsíců od právní moci rozsudku uveřejnit:

a) v nejbližším edičním plánu P.,

b) formou inzerátu v týdeníku, v deníku a v časopise, bude-li jeho vydávání do vykonatelnosti rozsudku obnoveno,

c) formou reklamy v televizi, přičemž obraz bude zadán s titulními stranami knih "HSM" a "HTH" a text bude přečten hlasatelem.

Napadený rozsudek Městského soudu v Praze v části II. výroku změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 1993, sp. zn. , ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 18. 10. 1993, v části II. tohoto rozsudku mimo jiné takto: J.Č. byl původně označen jako předseda správní rady akciové společnosti R., odvolací soud změnil označení tak, že před slovo předseda doplnil slovo "dříve" a ještě doplnil označení J.Č. větou "nyní stálý spolupracovník rozhlasové stanice ", za níž následují dále slova ... "oznamuje svým čtenářům"... V této části věty byla vypuštěna slova "a posluchačům" a v obou rozsudcích bylo použito slov "před listopadem 1989".

Ve třetím odstavci pod písmenem b) oproti výroku soudu 1. stupně, který vyžadoval uveřejnit prohlášení formou čtvrtstránkového inzerátu, je slovo "čtvrtstránkového" vypuštěno, dále došlo ke změně v tom, že prohlášení bude otištěno v deníku na redakční stránce, nikoli tedy na stránce kultury, jak je uvedeno v rozsudku soudu 1. stupně. Odvolací soud zcela vypustil požadavek, aby prohlášení bylo otištěno v kulturní příloze "N".

V témže odstavci pod písmenem c) došlo k vypuštění části věty skončení pořadu U (počátek v 19.30 hodin)".

Písmeno d) rozsudku soudu 1. stupně, v němž byla stanovena povinnost zveřejnit prohlášení formou reklamy v rozhlase a na stanici R v hlavním vysílacím čase, bylo v rozsudku odvolacího soudu zcela vypuštěno.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval formální stránkou věci a zvažoval, zda v daném případě byli stěžovatelé oprávněni podat proti stížností napadenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání podle a násl.

Městský soud tuto otázku zkoumal v souvislosti s návrhem druhého žalovaného na připuštění dovolání podle Dovodil, že výroky odvolacího soudu jsou sice formulovány jako "měnící", avšak svým obsahem jsou z valné části shodné s věcným rozhodnutím soudu I. stupně, takže přípustnost jejich přezkoumání by bylo třeba založit rozhodnutím odvolacího soudu podle citovaného ustanovení ( ). Se zřetelem k němu však odvolací soud dovolání nepřipustil, neboť podle jeho názoru v tomto řízení není řešena právní otázka zásadního významu. V závěru rozsudku však odvolací soud poučil účastníky, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu lze podat za podmínek stanovených v až 248 .

Ústavní soud uvedený názor v plném rozsahu nesdílí.

Ze srovnání napadené části II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1995, sp. zn. a , s částí II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 1993, sp. zn. , totiž vyplývá, že výrok odvolacího soudu o změně rozsudku soudu I. stupně nemá povahu toliko formální, neboť významově rozdílně určil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. V podstatě se jedná o dvě hlavní změny:

a) u stěžovatele J. Č. v II. části výroku napadeného rozsudku došlo ke změně v označení jeho osoby tak, že před slova "předseda správní rady akciové společnosti R." je uvedeno slovo "dříve". Dále je rozšířeno označení stěžovatele větou "nyní stálý spolupracovník rozhlasové stanice ". Tato změna se zdá být formální toliko na první pohled. V tomto směru lze podle názoru Ústavního soudu akceptovat argumentaci stěžovatele, že takto rozšířený obsah omluvy difamuje stěžovatele z pracovního i společenského hlediska nad přiměřenou a nutnou míru, neboť - jak Ústavní soud dovozuje - zcela disfunkčně zdůrazňuje dřívější i pozdější ekonomickokulturní funkce a jiné pracovní aktivity stěžovatele, které s vydáním sporného díla a s porušením spoluautorských práv žalobkyně nesouvisejí. Z tohoto hlediska lze tedy uvedenou změnu označit jako změnu povahy obsahové;

b) u obou stěžovatelů, tj. u P., s.r.o. a J. Č., byla ve výroku sub II. napadeného rozsudku změněna jejich povinnost tak, že jim bylo uloženo uveřejnit uvedené prohlášení na redakční stránce deníku, zatímco rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byli uznáni povinnými uveřejnit toto prohlášení na straně kultury. Je nasnadě, že uveřejnění prohlášení (omluvy) na redakční stránce celostátního známého deníku je obsahově povinností zásadně jiné povahy; tato stránka má totiž z hlediska dopadu na čtenářskou veřejnost smysl nepochybně širší a hlubší, neboť lze důvodně předpokládat, že redakční stránku sleduje nepoměrně větší okruh čtenářů, čímž se nepříznivá odezva omluvného prohlášení umocňuje.

Je tedy zřejmé, že pokud ve výroku sub II. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze došlo ke změně, nejde o změnu pouze formální, nýbrž i obsahovou, která se objektivně nepříznivě dotýká práv stěžovatelů. Ostatně, z napadeného rozsudku plyne, že i podle názoru odvolacího soudu, měnící výroky jsou shodné s věcným rozhodnutím soudu prvního stupně nikoli zcela, nýbrž jen "z valné části". Uvedená změna rozsudku má sice rovněž subjektivní význam pro účastníky řízení, avšak rozšiřující změna rozsudečného výroku je v celém kontextu takové povahy, že stěžovatele, i podle měřítek objektivních, zřetelně dehonestuje. V tomto směru se Ústavní soud v zásadě ztotožňuje s argumentací, která je obsažena v ústavní stížnosti.

Pro úplnost se uvádí, že i sám odvolací soud poučil účastníky řízení o možnosti podat proti jeho rozsudku dovolání, byť tak učinil toliko s poukazem na podmínky stanovené v až , takže šlo o poučení všeobecné povahy.

Z uvedených úvah vyplývá, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně rozsudku prvého stupně ve věci samé, takže stěžovatelé měli právo podat proti němu dovolání ( ).

Podle , o Ústavním soudu, ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým procesním prostředkem je i dovolání. To však stěžovatelé nepodali.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl ( , , ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 1995

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj