Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 89/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátem JUDr. S.P., proti rozhodnutím O.Ú., pozemkového úřadu, čj. 863/94-R/2961/92/ver a čj. 864/94-R/2961/92/ver, ze dne 24.5.1994 a rozsudkům Krajského soudu v Praze, sp. zn. a sp. zn. , ze dne 28.2.1995,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení práva na dědění ( d), zrušení rozhodnutí O.Ú.L., pozemkového úřadu, čj. 863/94-R/2961/92/ver a čj. 864/94-R/2961/92/ver, ze dne 24.5.1994 a rozsudků Krajského soudu v Praze, sp. zn. a sp. zn. , ze dne 28.2.1995.

- 2 -

Rozhodnutím Krajského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 28.2.1995, bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu v L., ze dne 24.5.1994, čj. 861/94-R/2961/92/ver, jímž uvedený úřad podle , ve znění změn a doplňků (dále jen zákon o půdě), rozhodl, že oprávněné osoby, kterými jsou dle zákona o půdě RNDr. J.P., stěžovatel a F.N. a R.N., nejsou vlastníky nemovitostí v rozhodnutí označených, tyto nemovitosti se jim nevydávají ve smyslu citovaného zákona, protože jsou zastavěny budovami ve vlastnictví SV., za tyto jim budou poskytnuty jiné pozemky dle citovaného zákona nebo náhrada dle citovaného zákona. Druhým napadeným rozsudkem, sp. zn. , ze dne 28.2.1995, Krajský soud v Praze potvrdil další rozhodnutí téhož pozemkového úřadu, čj. 862/94-R/2961/92/ver, ze dne 24.5.1994, jímž uvedený úřad podle zákona o půdě rozhodl tak, že vlastníky tam přesně označených nemovitostí jsou RNDr. J.P. k ideální jedné polovině, stěžovatel k ideální jedné čtvrtině a F. a R.N., každý z nich k jedné ideální osmině. V obou případech rozhodoval Krajský soud v Praze o opravném prostředku stěžovatele proti rozhodnutím pozemkového úřadu, v nichž stěžovatel uvedenému orgánu vytýkal nesprávné právní posouzení, pokud jde o stanovení oprávněných osob. Namítal, že oprávněnou osobou k veškerému majetku je ve smyslu zákona o půdě on sám, a to s ohledem na závět M.P., ze dne 15.1.1957.

Krajský soud v Praze, jak je patrno z obsahu spisů, sp. zn. a , které si Ústavní soud připojil, vycházel ze zjištění, že předmětný majetek, který původně patřil z jedné poloviny JUDr. J.P. a z jedné poloviny M.P., přešel na stát na základě výměrů ministerstva zemědělství ze dne 25. 5.1948, čj. 45 525/48-IX/R-12, a ze dne 15. 10. 1948, čj. 45 525/48-IX/A-21, podle zákona č. 142/1947 Sb., tedy způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě JUDr. J.P., který zemřel dne 18.5.1949, v poslední

3 -

vůli ze dne 27.4.1944, prohlášené u Okresního soudu v Rakovníku dne 29.6.1949, odkázal svůj veškerý majetek manželce M.P. Vlastnictví k polovině předmětných nemovitostí však M.P. nikdy nenabyla. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesouhlasil se závěrem pozemkového úřadu, že RNDr. J.P. (syn zemřelého bratra JUDr. J.P.), F. a R.N. (synové sestry M.P.), jakož i on sám (syn druhé sestry M.P.) jsou všichni oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě s tím, že s odkazem na závět M.P. je oprávněnou osobou k veškerému majetku pouze on sám, zabýval se Krajský soud především posouzením otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky ustanovení § 4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě, jehož se dovolával. V tomto směru pak dospěl k závěru, že tomu tak není proto, že závět M.P. je neplatná.

S uvedenými závěry stěžovatel nesouhlasí, v důvodech své ústavní stížnosti uvádí, že z předložené závěti je zřejmé, že nabyl část dědictví po zůstavitelce, a proto se na něj vztahuje režim ustanovení § 4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě. Nesouhlasí ani se závěrem pozemkového úřadu, že část majetku, který mu zůstavitelka odkázala,mu odkázat nemohla, neboť tento jí sice manžel odkázal závětí, ale v době jeho úmrtí a projednání dědictví po něm, jako zůstavit, byl již majetek ve vlastnictví státu a nebyl tedy předmětem dědictví. Tato konstrukce je podle stěžovatele v rozporu s principy a účely restitucí, neboť neplatnost závěti v důsledku neexistence majetku jako takového je, podle něj, neplatností relativní. Domnívá se dále, že důvody neplatnosti závěti M.P., uváděné Krajským soudem v Praze, jsou pojaty nepřesně. Poukazuje na ustanovení a dále na ustanovení citovaného zákona, podle něhož jsou podmínky v závěti uvedené sice neplatné, ale bez újmy platnosti ostatních ustanovení závěti. Podle jeho názoru je tedy závěr Krajského soudu v Praze, týkající se závěti M.P., neopodstatněný, když část závěti, týkající se stěžovatele, je, podle něj, naprosto srozumitelná a ostatní její části ji nemohou činit neplatnou. Dále pak stěžovatel v

- 4 -

ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom toho, že pokud jde o napadená rozhodnutí pozemkového úřadu, tato nabyla právní moci díky tomu, že před jednáním vzal svá odvolání proti nim směřující zpět, to však učinil s ohledem na to, že v předchozích věcech, projednávaných odvolacím soudem v tentýž den, bylo jeho odvolání z výše uvedených důvodů zamítnuto. Ve vztahu k těmto dvěma zbývajícím rozhodnutím pozemkového úřadu, čj. 863/94-R/2961/92/ver a čj. 864/94-R/2961/92/ver, ze dne 24.5.1994, se pak dovolává použití ustanovení

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojených spisů a stěžovatelem předložených příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Především je třeba uvést, že zákon o půdě směřuje ke zmírnění těch majetkových křivd, které se některým z důvodů taxativně vyjmenovaných v jeho ustanovení § 6 původním vlastníkům skutečně staly. Pouze v tomto rozsahu a při splnění dalších zákonných podmínek přecházejí nároky původních vlastníků věcí na další oprávněné osoby. K majetkové křivdě v posuzovaném případě sice shora citovanými výměry ministerstva zemědělství nepochybně došlo, stalo se tak však ve vztahu k M.P. - od níž stěžovatel své restituční nároky odvíjí - pouze k jedné polovině předmětných nemovitostí, tj. té, kterou M.P. v době vydání citovaných výměrů skutečně vlastnila. Polovinu nemovitostí, původně vlastnicky náležející JUDr. P., M.P. - a to vzdor závěti JUDr. P., učiněné v její prospěch - nikdy nemohla nabýt, s ohledem na to, že JUDr. P. v den své smrti již vlastníkem těchto nemovitostí nebyl. Z uvedeného je pak zřejmé, že stěžovatel by s odvoláním na ustanovení § 4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě se mohl domáhat vydání pouze poloviny předmětného majetku, to však jen za předpokladu, že závěť M.P. byla platná.

K této otázce, kterou soud posoudil s negativním závěrem, je pak třeba odkázat na stanovisko, které Ústavní soud zaujal v nálezu, publikovaném pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 1,

5 -

totiž, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud ovšem tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d. I když stěžovatel porušení práv zakotvených v hlavě páté d výslovně nenamítal, zabýval se Ústavní soud věcí i z tohoto pohledu, ani v tomto směru však nezjistil nic,co by nasvědčovalo tomu, že by v řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo, nebyly dodrženy zásady spravedlivého a nestranného procesu.

K namítanému porušení práva na dědění zaručeného v d je pak třeba uvést, že zákon o půdě při vymezení okruhu oprávněných osob v případech, že fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, zemřela, vychází z jiné posloupnosti než je posloupnost dědická. V ustanovení zákona o půdě jde tedy o zvláštní právní nástupnictví samostatně upravené tímto restitučním zákonem a nároky z něho vyplývající přímo s nároky dědickými nesouvisí. Z tohoto důvodu se posuzovaná rozhodnutí práva stěžovatele na dědění nemohla dotknout. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele směřující proti oběma rozhodnutím Krajského soudu v Praze jako neopodstatněná podle písm.. c) odmítnuta.

Pokud pak jde o tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím pozemkového úřadu, pak v tomto směru je ústavní stížnost nepřípustná (§ 35 odst. 1, § 75 odst. 1 citovaného zákona), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přitom v posuzovaném případě rozhodně nejde o stížnost, která by svým významem podstatně převyšovala vlastní zájmy stěžovatele, a proto použití ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona nepřichází v jeho případě v úvahu, nehledě k tomu, že i v této části je ústavní stížnost odůvodněna v podstatě stejnými důvody, jako ta její část, která směřovala proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a tato, jak shora uvedeno, byla Ústavním soudem shledána neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 1995

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj