Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 236/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu M.P., zastoupené advokátem JUDr. R.K., na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. ze dne 3. 5. 1995, soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem mimo ústní jednání dne 2. 11. 1995, t a k t o :

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Návrhem ze dne 25. 9. 1995, doručeným Ústavnímu soudu ČR dne 29. 9. 1995, který jinak splňuje zákonem stanovené náležitosti (§ , 72 odst. 1, 2, 4 ), domáhala se stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (sp. zn. ), s odůvodněním, že tímto rozsudkem bylo porušeno její základní právo, vyjádřené v a 4 d, neboť jim obecný soud, jako orgán veřejné moci, odepřel stěžovatelce ochranu jejího vlastnického práva; porušení tohoto ústavně zaručeného základního práva ( lit. a) ) spatřuje stěžovatelka v tom, že obecný soud nerozhodl v její prospěch o uplatněném nároku na vydání nemovitostí (ideální poloviny domu se stavební parcelou 150/1, zapsaných ve

1

vložce č. 1104 pozemkové knihy kat. úz. P.).

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka rozvádí skutkový stav věci a tvrdí, že jí označené nemovitosti nabyla kupní smlouvou ze dne 9. 10. 1950, od prodávající I.S., na jejíž majetek byl ex post dne 24. 11. 1953, výměrem ONV v T., aplikován Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., jímž majetek její právní předchůdkyně byl prohlášen za zkonfiskovaný. V dalším pak stěžovatelka polemizuje s podstatou a oprávněností citovaného dekretu prezidenta republiky a závěrem dovozuje, že onen dekret byl na označený majetek aplikován nesprávně, a že tudíž předmětné nemovitosti nabyla právoplatně do svého vlastnictví, a proto jí náleží ochrana ve smyslu , 4 d.

Ústavní soud si vyžádal spis bývalého Lidového soudu v Třebíči (sp. zn. ) a tak zjistil, že posuzované nemovitosti byly předmětem řízení před uvedeným Lidovým soudem v Třebíči, a že dne 15. 6. 1959 byl uzavřen mezi účastníky řízení, jimiž byli na straně žalobce československý stát (Ministerstvo financí) a na straně žalované DS (jako národní správce předmětných nemovitostí), za účasti vedlejších účastníků F. a M.M., smír, na základě kterého byly napadené kupní smlouvy, mezi nimi i kupní smlouva ze dne 9. 10. 1950, uzavřená mezi M.M., tedy stěžovatelkou na straně jedné a prodávající I.S., na straně druhé, prohlášeny za neplatné.

V podstatě navrhovatelka v ústavní stížnosti zaměřuje svá tvrzení výlučně na ochranu vlastnického práva dle , 4 d a své závěry opírá o již zmíněnou skutečnost, totiž že Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v jejím případě pak jako nesprávně aplikován.

Ústavní soud již několikrát ve svých předchozích rozhodnutích (k tomu viz kupř. nález č. 5 Sbírky nálezů

2

a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994) vyložil, jak je třeba chápat obsah článku 11 d (prvou větu vyjádřenou slovy "každý má právo vlastnit majetek"). Podle takto ustálené judikatury Ústavního soudu jde zde především o příkaz ústavního zákonodárce, adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby ve své normotvorné činnosti nikoho z práva na vlastnictví nevylučoval, a nikoli o ústavní ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo ještě ani nevzniklo nebo tam, kde teprve - například rozhodnutím soudu či jiného orgánu - vzniknout má; řečeno jinými slovy, zmíněnou větou je ústavně chráněno vlastnické právo jako takové toliko tehdy, jde-li již o vlastnické právo existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, a to přirozeně i tehdy, je-li takovýto nárok opřen například o zákony restituční. Je proto zřejmé, že pouhý spor o vlastnictví, jehož existence má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být teprve konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.

Majetek právní předchůdkyně stěžovatelky byl konfiskován na základě Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.; jím se konfiskoval bez náhrady veškerý majetek movitý i nemovitý (včetně majetkových práv jako jsou pohledávky, cenné papíry, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl ve vlastnictví osob fyzických, národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily vůči národu českému a slovenskému a bud se činně zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Tento dekret tedy konfiskoval veškerý jím označený majetek, formou ex lege a ke dni účinnosti uvedeného dekretu, tedy ke dni 30. 10. 1945 (§ 1 citovaného dekretu). K tomuto datu všechny osoby, které splňovaly dekretem stanovené podmínky, pozbyly vlastnické právo k jakémukoliv svému majetku. Rozhodným okamžikem pro přechod vlastnictví je tedy již zmíněné datum, a to bez ohledu na to, kdy bylo rozhodnuto správním orgánem (ONV) v dalším řízení, tj. kdy bylo vydáno rozhodnutí, jimž byl konfiskovaný majetek popřípadě specifikován (§ 1 odst. 4

citovaného dekretu).

Za situace, kdy se stěžovatelka domáhá ochrany vlastnického práva a toto vlastnické právo jí nesvědčí, jedná se z její strany o vlastnické právo pouze tvrzené; a protože pak v dalším jsou vývody stěžovatelky pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, aniž by z nich bylo možné postřehnout tvrzený zásah do jiných ústavně zaručených základních práv ( ), nezbylo než rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení se stalo ( ).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 2. 11. 1995

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu