Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
27671.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 24/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů G.C. a I., zastoupených JUDr. M.T.V.,
t a k t o
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Dne 2.2.1995 obdržel Ústavní soud navrhovateli podanou ústavní stížnost, ve které se tito domáhají zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cm 1/94 , a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cmo 397/94 , o nařízení předběžného opatření a o zajištění důkazů. Navrhovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že zmíněnými rozhodnutími soudů bylo porušeno jejich ústavní právo na rovné postavení účastníků před soudem z hlediska čl. 96 odst. 1 Ústav y a nebyl dodržen občanský soudní řád , kterým je soudce při rozhodování vázán ve smyslu ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústav y. Podle názoru navrhovatelů nebyly také naplněny ústavní povinnosti obecných soudů ve smyslu č1. 90 Ústav y, a to proto, že soudy neposkytly ochranu jejich právům. K namítanému porušení ústavních práv mělo dojít v rámci sporu, který probíhá před Krajským obchodním soudem v Praze pod sp. zn.
1 Cm 1/94 mezi navrhovateli a F ČR.
- 2 - III. ÚS 24/95
V rámci tohoto sporu podali navrhovatelé též návrh na předběžné opatření, návrh na zajištění důkazů a návrh na smírčí řízení. Krajský obchodní soud svým usnesením, čj. 1 Cm 1/94 -11, ze dne 18.2.1994 tyto návrhy zamítl. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření a o zamítnutí návrhu na zajištění důkazů podali navrhovatelé odvolání. Vrchní soud v Praze potom svým usnesením, čj. 3 Cmo 397/94 -22, usnesení Krajského obchodního soudu potvrdil.
Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cm 1/94 , vyplývá, že dne 7.1.1994 podali navrhovatelé žalobu ve věci týkající se nekalé soutěže při prodeji státního podniku S., když žaloba směřuje proti F. V žalobě se domáhají, aby soud rozhodl, že vyloučení navrhovatelů z obchodní veřejné soutěže, organizované žalovaným na prodej státního podniku S., je neplatné, a že žalovaný je povinen uzavřít se žalobci kupní smlouvu na s.p. S., z titulu druhého v pořadí uchazečů v této obchodní soutěži. Součástí žaloby byl i samostatný návrh na vydání předběžného opatření podle § 74 občanského soudního řádu , kterým by soud zakázal F uzavřít kupní smlouvu ve vztahu k s. p. S., se třetí osobou, dále návrh na zajištění důkazů podle § 78 občanského soudního řádu , totiž, aby soud uložil F do 3 dnů doručit soudu protokol o průběhu napadené veřejné obchodní soutěže spolu s dalšími listinami, které se této soutěže týkaly a konečně návrh na smírčí řízení podle § 67 o.s.ř. , podle kterého měl žalovaný přehodnotit své stanovisko a uzavřít se žalobci kupní smlouvu, jak je navrhováno v petitu smlouvy. Návrh na předběžné opatření žalobci doplnili tak, že požadují, aby soud také pozastavil platnost případně již uzavřené kupní smlouvy k předmětnému státnímu podniku S se třetí osobou.
Krajský obchodní soud v Praze dne 18.2.1994 svým usnesením, čj. 1 Cm 1/94 -11, návrh na nařízení předběžného opatření, návrh na zajištění důkazů i návrh na smírčí řízení zamítl. V odůvodnění uvedl, že
ustanovení § 74 o.s.ř. , kterého se žalobci dovolávají
3 - III. ÚS 24/95
se týká předběžných opatření před zahájením řízení. Vzhledem k tomu, že návrh na vydání předběžného opatření byl soudu zaslán jako součást návrhu na zahájení řízení ve věci samé, lze s ohledem na ustanovení § 82 odst. 1 o.s.ř. , podle nějž je řízení zahájeno dnem, kdy soudu došel návrh na zahájení řízení, postupovat podle § 102 občanského soudního řádu , podle nějž je účelem předběžného opatření zatímní úprava poměrů účastníků, je-li této úpravy třeba i po zahájení řízení. Soud potom dospěl k závěru, že není důvodu poměry účastníků zatímně upravit.
Pokud jde o návrh na zajištění důkazů, tak § 78 o.s.ř. , na který se žalobci odvolávají, se rovněž týká zajišťování důkazů před zahájením řízení. Protože řízení bylo zahájeno podáním návrhu, lze postupovat dle § 102 občanského soudního řádu . Podle ustanovení v něm obsažených soud může zajistit důkaz, je-li tu oprávněná obava, že později nebude možné důkaz provést, a nebo jen s velkými obtížemi. S ohledem na charakter listin, které měly být jako důkaz zajištěny, potom soud dospěl k závěru, že tato obava zde nehrozí.
Pokud žalobci navrhli provedení smírčího řízení podle § 67 a násl. občanského soudního řádu , lze takové řízení provést jen před zahájením řízení, neboť jeho účelem je řešení sporu bez zahájení soudního řízení, a proto soud nemohl vyhovět ani tomuto návrhu.
Proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 1 Cm 1/94 -11, podali stěžovatelé jako žalobci odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 21.11.1994, čj. 3 Cmo 397/94 -22, usnesení Krajského obchodního soudu v Praze potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud konstatuje, že účelem předběžného opatření vydaného v průběhu řízení při splnění dalších podmínek podle ustanovení § 102 , § 74 a násl. občanského soudního řádu , je dočasně, tedy do rozhodnutí ve věci samé, upravit poměry účastníků, je-li taková úprava naléhavá. I když platí, že svůj návrh pro účely vydání navrženého předběžného
- 4 - III. ÚS 24/95
opatření nemusí ještě žalobce prokázat, musí je však alespoň předloženými důkazy osvědčit. Tuto podmínku žalobci svým návrhem a v dosud proběhlém řízení nenaplnili. Rozhodnou skutečností je žalobci tvrzené porušení příslušných ustanovení obchodního zákoníku o veřejné obchodní soutěži žalovanými a jím stanovených podmínek soutěže. Postup žalovaného lze potom ozřejmit až provedením dalších důkazů, na jejichž základě však bude moci rozhodnout až dokazováním ve věci samé. V části týkající se zamítnutí návrhu na zajištění důkazů uvádí vrchní soud, že pokud žalobci argumentují porušením § 18 občanského soudního řádu a možnosti seznámit se s obsahem listin v držení žalovaného, je třeba uvést, že účastník má právo navrhnout v soudním řízení důkazy prokazující jeho tvrzení a trvat na jejich provedení v řízení, jestliže je to potřebné ke zjištění skutkového stavu. Účastníkům řízení nemůže být ani odňato právo se k provedeným důkazům v rámci dokazování vyjádřit, což znamená, že prováděl-li se důkaz listino u, vyjadřuje se účastník i k její pravosti.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 9.5.1995 odkázal na odůvodnění obsažené ve zmíněném usnesení a dále zdůraznil, že předběžné opatření nařízené soudem podle § 74 a násl. a § 102 o.s.ř. včetně zkoumání podmínek pro jeho vydání soudem nelze ztotožňovat rozhodnutí ve věci samé s tím, že účastník má právo navrhnout vydání předběžného opatření, dokonce ještě před podáním návrhu na zahájení řízení v samotné věci. Soud může využít prostředku předběžného opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků. Zda jde o takový případ, přenechává zákon k úvaze soudu v rámci zkoumání podmínek pro vydání předběžného opatření. Pokud se soud rozhodne použít takového prostředku, musí mít rozhodné skutečnosti osvědčeny. K zajištění důkazů ve smyslu ustanovení § 102 , § 78 občanského soudního řádu přistupuje obdobně osvědčení odůvodněné obavy, že důkaz nebude možno provést později vůbec, nebo jen s velkými obtížemi v rámci dokazování řízení ve věci samé. Vrchní soud neshledal, že by postupem Krajského obchodního soudu v otázkách předběžného opatření došlo k porušení práv stěžovatelů. Pokud ti
5 - III. ÚS 24/95
i dnes v rámci ústavní stížnosti argumentují tvrzeným nerovným postavením vůči žalovanému, jde o nepochopení principů občanského soudního řízení, zejména pak postavení účastníka řízení a soudu v rámci dokazování. Dodává, že ve věci samé dosud nebylo rozhodnuto a zmíněná práva stěžovatelů tak zůstávají podrobně upravena a chráněna.
Krajský obchodní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na stanovisko uvedené v odůvodnění zmíněného usnesení a dodal, že si není vědom žádného porušení ústavních práv stěžovatelů a zároveň také sdělil, že s ohledem na značnou přetíženost soudu nelze ani přibližně určit dobu, kdy bude samotná věc projednávaná.
Navrhovatelé se domnívají, že uvedeným postupem soudů byla porušena jejich základní práva a svobody zaručená Ústavo u a Listinou základních práv a svobo d, jak již uvedeno. Argumentují i tím, že žaloba proti F ČR byla podána 3.1.1994 a soudy kromě zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření a zajištění důkazů neučinily v řízení žádný další krok. Uvádějí, že soudy nezajistily svým postupem spravedlivou ochranu jejich práv, došlo k jejich porušení stejně jako k porušení jejich právem chráněných zájmů a soudní řízení tak nesplnilo účel, když bylo umožněno, aby žalovaný mohl zneužít svých majetkových práv na úkor žalobců (§ 1 , 2 o.s.ř. ). Mají i za to, že nebyla dodržena zásada uvedená v § 6 o.s.ř. , a sice, že v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny a namítají tím porušení § 100 odst. 1 o.s.ř. ohledně délky řízení ve věci předběžného opatření a zjištění důkazů. V těchto porušeních občanského soudního řádu vidí navrhovatelé porušení svých ústavních práv vyjádřených v čl. 95 odst. 1 Ústav y, kdy soudce je při rozhodování vázán zákony a v čl. 90 Ústav y, kdy soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům. Ve zmíněných rozhodnutích
- 6 III. ÚS 24/95
potom také spatřují porušení rovného postavení účastníků před soudem ve smyslu č1. 96 odst. 1 Ústav y.
V uvedené věci Ústavní soud vycházel z připojeného spisu, samotné ústavní stížnosti i vyjádření soudů. Oba soudy vydaly zamítavá rozhodnutí v rámci výše uvedeného řízení, které řádně proběhlo. Podle § 102 o.s.ř. soud může vydat předběžné opatření a je věcí jeho úvahy, zda uzná okolnosti případu za natolik naléhavé, aby tak učinil. Soudy potom shodně dospěly k závěru, že v daném případě tomu tak není, a to po zvážení důkazní situace a jejím volném hodnocení s tím, že úvahy navrhovatele nejsou zjevně důvodné a pohybují se v oblasti neopodstatněných domněnek. Samotným postupem soudů, které naznačeným způsobem rozhodly na základě vlastní úvahy, nebyla porušena rovnost účastníků, protože navrhovatelům nebyla odebrána možnost se při projednávání merita věci k důkazům vyjadřovat, hodnotit je, navrhovat, etc. Problém délky řízení je potom problémem obecným a plyne z přetíženosti soudů. Stěžovatelé neprokázali, a kromě svých úvah se o to ani nepokusili, že by takto soudy postupovaly jen vůči nim. V dané věci soudy jejich žalobu ani neupřednostnily ani neodsunuly.
V naznačených souvislostech je na tomto místě připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 , 90 Ústav y), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobo d (čl. 83 Ústav y). V postupu obecných soudů potom Ústavní soud
porušení zmíněných ústavních principů neshledal. Je bezpochybné, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústav y) také plyne zásada volného hodnocení důkazů a jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (a tak se v posuzované věci stalo) kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř. , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
- 7 - III. ÚS 24/95
M.G., jako zástupce G.C., spol. s r.o. v souvislosti s rozhodováním o uvedené ústavní stížnosti zaslal Ústavnímu soudu podání označené jako "podnět k senátu Ústavního soudu k podání návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení zákona o Ústavním soudu a občanského soudního řádu ". V tomto podání uvedl, že podle jeho názoru jsou v rozporu s Ústavou České republik y a Listinou základních práv a svobo d ustanovení § 30 odst. 1 , § 31 odst. 1 , 2 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, a ustanovení § 241 odst. 1 a § 250a občanského soudního řádu , kdy podle těchto ustanovení musí být účastník zastoupen při řízení před Ústavním, případně Vrchním soudem advokátem, komerčním právníkem nebo notářem. Navrhovatel má za to, že tato ustanovení zmíněných zákonů jsou v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústav y a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 , 3 Listiny základních práv a svobo d.
Zmíněný podnět je navrhovateli předkládán v souvislosti s ustanovením § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. a je formulován jako podnět senátu k zahájení příslušného řízení. Institut "podnětu" však zákon o Ústavním soudu nezná. Upravuje pouze řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů ve své hlavě druhé, oddílu prvním, kde jsou taxativně vymezeny subjekty k uvedenému postupu oprávněné. Tak i senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, nikoliv ovšem v souvislosti s jakýmkoliv podnětem vysloveným navrhovatelem, ale pouze a právě v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti. Konečně ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) cit. zákona může takto postupovat i ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 citovaného zákona - tedy tím, že spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, a nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústav y. Tak se v daném případě nestalo a navrhovatel ani tento postup nevolil a v samotném "podnětu" také na jím podanou vlastní
8 - III. ÚS 24/95
ústavní stížnost neodkazuje, a s podnětem ji nespojuje. Zmíněný podnět je tedy takto nezávazným podnětem občana Ústavnímu soudu k úvaze o určité právní otázce. Nejde tedy o úkon hmotně či procesně právní, který by mohl vyvolat právní následky. Nutno uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není zabývat se normotvornou činností.
Z uvedených důvodů potom Ústavnímu soudu nezbylo, než uvedený návrh jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 1995
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu