Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 211/95

-5

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z.D. a M.D., zastoupených advokátem JUDr. L.D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 1995, sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 1993, sp. zn. , o uzavření dohody o vydání věci, t a k t o :

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu České republiky, je požadováno zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 1995, sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 1993, sp. zn. .

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání přesně specifikovaných nemovitostí, a to podle § 6 odst. 1 písm. g)

1

-6

, ve znění pozdějších předpisů.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 19. října 1992, č.j. -16, určil, že kupní smlouva, uzavřená mezi stěžovateli a odpůrci v řízení před obecnými soudy, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 21. ledna 1993, sp. zn. , jako soud odvolací, i Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 31. května 1995, sp. zn. , jako soud dovolací, dospěly k závěru, podle něhož v rozhodované věci nebyl splněn zákonný předpoklad nápadné nevýhodnosti podmínek kupní smlouvy uzavírané v tísni, vyžadovaný ustanovením , ve znění pozdějších předpisů, pro uzavření dohody o vydání věci.

Dovolací soud v odůvodněni svého rozsudku, potvrzujícího zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, interpretoval pojem nápadné nevýhodnosti podmínek kupní smlouvy následujícím způsobem: Konstatoval, že podmínky kupní smlouvy lze považovat za nápadně nevýhodné tehdy, jestliže zjištěné skutečnosti, týkající se obsahu smluvních ujednání mezi účastníky, jsou objektivně a způsobem zcela zjevným v hrubém nepoměru, pokud jde o to, co prodávající prodejem pozbyli a jakého ekvivalentu se jim za to dostalo. Právní závěr o hrubém nepoměru v ekvivalenci plnění, podle názoru Vrchního soudu v Praze, má být výsledkem posouzení přiměřenosti především kupní ceny, kvality náhradního bydlení, změny celkových životních podmínek s ohledem na tehdejší rodinné, sociální a obdobné poměry žalobců a posouzení případně i jiných okolností, které se mohou v každém konkrétním případě lišit a mít rozdílnou důležitost. Současně upozornil ve svém odůvodnění Vrchní soud na skutečnost, že posuzování těchto podmínek se má vždy uskutečnit k okamžiku uzavření smlouvy, tj. případná nápadná nevýhodnost má být posuzována ve vztahu k tehdejší situaci účastníků smlouvy a pokud jde o přiměřenost kupní ceny, ve vztahu k tomu cenovému předpisu,

2

-7

který v té době platil, byť by tehdejší cenové relace byly výrazně nižší než relace pozdější. Vyhodnocením důkazů, vykonaných před soudy prvního a druhého stupně, dospěl pak Vrchní soud k závěru, že uvedená kriteria pro naplnění nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy v rozhodované věci splněna nebyla.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé vytýkají obecným soudům nesprávné právní posouzení pojmu nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy, v důsledku kterého došlo k přijetí pravomocného rozhodnutí, jímž se cítí být dotčeni ve svých základních právech a svobodách. Stěžovatelé nespecifikují základní právo, resp. svobodu, k jejichž porušení mělo dojít rozsudkem Vrchního soudu, a tudíž ani nezdůvodňují, v čem spatřují toto porušení v rovině ústavní.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci se skládá z několika komponentů (

). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z ). V dané věci nejsou dány důvody pro konstatování rozporu ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, s u, ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y. Komponentem druhým je posouzení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími jsou hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv.

Interpretace a aplikace , ve znění pozdějších předpisů, učiněná Vrchním soudem v Praze v napadeném rozsudku ze dne 31. května 1995, sp. zn. , je v souladu s ústavní ochranou vlastnického práva, zakotvenou v d, a tudíž nijak neomezila stěžovatelova základní práva, vyplývající z uvedeného článku d.

3

-8

Ústavní soud České republiky dále opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d (

,

). Kromě toho Ústavní soud České republiky v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ); jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (

).

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s d.

Závěry, plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (v daném případě , ve znění pozdějších předpisů), jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.

Z tohoto důvodu nutno považovat návrh za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně 29. srpna 1995

JUDr. Pavel Holländer

soudce zpravodaj