Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 69/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1) D.J. a 2) B.P., obě zastoupeny advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1994, čj. -37, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1) T.Š. a 2) M.L.S., obě zastoupeny advokátem JUDr. J.B., jako vedlejších účastníků,

t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 31. 3. 1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. l0. 1993, čj. -17, kterým byla

1

zamítnuta žaloba na zrušení kupní smlouvy ze dne 10. 4. 1968, uzavřené mezi J. a M.S. (rodiči stěžovatelek) a T.Š. a M.L.S., registrované SN v R., dne 28. 6. 1968 pod sp. zn. R I 241/68, a to v části, kterou byly převedeny blíže specifikované zemědělské pozemky v celkové výměře cca 15 ha v k. ú. L.

Stěžovatelky namítají, že výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo porušeno jejich základní právo na soukromé vlastnictví zakotvené v d

(dále jen "Listina"). Jsou toho názoru, že předmětné pozemky byly bezúplatně převedeny v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, a že tím jsou splněny podmínky nároku podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. V ústavní stížnosti vytýkají odvolacímu soudu, že zcela neprůkazně posuzoval listinné důkazy obsažené ve spisu SN, sp. zn. R I 241/68, zejména "dotazník a čestné prohlášení k registraci o zpoplatnění smlouvy kupní" a souhlas S.,neboť právě z těchto listin vyplývá, že zemědělská půda, která je v užívání ZD, se převádí prakticky jen evidenčně a tedy bezplatně. Dále uvádějí, že se pak krajský soud nezabýval dalšími námitkami ve vztahu k hodnocení předmětné kupní smlouvy, především tou skutečností, že prodávající (rodiče stěžovatelek) nebyli přítomni sepsání smlouvy, kterou podepisovali až 13. 4. 1968, a přešel i další důkaz ze spisu státního notářství, rozhodnutí vydané v poplatkovém řízení. Stejně tak se soud nevypořádal s tím, že není doloženo jakékoli ocenění převáděných nemovitostí. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelky uvádějí, že skutkové okolnosti, zda se jednalo o bezúplatný převod, nelze posuzovat pouze z kupní smlouvy, ale je třeba vycházet i z jiných důkazů s převodem souvisejících. Z uvedených důvodů proto navrhují, aby byl rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, se ve svém vyjádření odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku, odmítl tvrzení o porušení práva zakotveného v y a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastnice se rovněž v plném rozsahu odvolaly na závěry učiněné odvolacím soudem v tom směru, že posuzovaná kupní smlouva je zcela určitá, jak ohledně předmětu převodu, tak i kupní ceny. Poukazují na to, že stěžovatelky v podstatě opakují námitky tak, jak tomu bylo již před obecnými soudy, a snaží se o další přezkum věci, což v daném případě Ústavnímu soudu nepřísluší. Navrhují proto stížnost zamítnout.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem vyžádaných spisů Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. , a bývalého SN, sp. zn. R I 241/68, a konstatoval, že ústavní stížnost v podstatě spočívá v polemice s učiněnými právními závěry obecných soudů, pokud jde o průkaznost a určitost kupní smlouvy a dohodnuté kupní ceny.

Podle jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Způsob hodnocení provedených důkazů soudem vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudu podle y. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje

na judikaturu, podle které Ústavní soud nemá postavení běžné třetí instance v systému všeobecného soudnictví, necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ani znovu "hodnotit" hodnocení důkazů soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. To je však podmíněno tím, že soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s ústavními zásadami spravedlivého procesu, zejména pak těmi, které vyplývají z hlavy páté y. Skutečnost, že po zhodnocení důkazů dospěly obecné soudy k právnímu závěru, se kterým se stěžovatelky

neztotožnily,

samo o sobě nezakládá opodstatněnost opětovného právního posouzení věci Ústavním soudem. Ústavní soud neshledal porušení principů nestranného a spravedlivého procesu a stejně tak neshledal namítané porušení y. Uvedený článek, jak bylo již vysloveno v řadě rozhodnutí Ústavního soudu, chrání právo, které musí mít charakter práva již existujícího a nemůže se proto jednat pouze o tvrzený nárok na ně.

Ústavní soud proto na základě výše uvedených skutečností rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Pro úplnost se Ústavní soud vyslovuje k názoru stěžovatelek, podle kterého jejich stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy, neboť se dotýká výkladu restitučního nároku podle , a to v tom smyslu, že rozhodnutí Ústavního soudu nelze považovat za výkladová stanoviska k právním předpisům. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a jeho kompetence jsou stanoveny v y.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. 8. 1995

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj