Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 53/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti L.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. ze dne 22. února 1995, a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. ze dne 19. 1. 1994, mimo ústní jednání dne 8. 8. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se svým návrhem ze dne 21. 4. 1995, doručeným Ústavnímu soudu ČR dne 21. 4. 1995, který jinak splňoval náležitosti návrhu na zahájení řízení ( ), domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. ze dne. 22. února 1995, a rovněž zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. ze dne 19. 1. 1994. Dále se stěžovatel domáhá vydání předběžného opatření ve smyslu ust. ,

1

kterým by bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Po doručení ústavní stížnosti zkoumal Ústavní soud splnění podmínek dle ustanovení , aby mohl rozhodnout předběžným opatřením o návrhu stěžovatele. Citované ustanovení umožňuje Ústavnímu soudu vydat předběžné opatření tehdy, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, tedy musí jít o odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, o zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu. V stížnosti stěžovatele nebyly shledány podmínky pro rozhodnutí dle ust.

Ústavní stížnost stěžovatele je zaměřena proti shora citovaným rozhodnutím orgánů veřejné moci, kterým dle jeho tvrzení mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod tím, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. ze dne 19. 1. 1994, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že dne 25. 1. 1993 kolem 19.30 h. na schodišti v rodinném domku v Č., v podnapilém stavu, po předcházející slovní rozepři, v úmyslu usmrtit, bodl jedenkrát kuchyňským nožem do levé poloviny hrudníku P.H. Nůž pronikl 3 cm pod levou prsní bradavkou přes páté žebro ve čtvrtém a pátém mezižebří do srdce a levé srdeční komory. Poškozený utrpěl bodněřezné poranění hrudníku s probodením srdce a krvácením do levé pohrudniční dutiny a do srdce. Na následky zranění poškozený na místě činu zemřel.

Vrchní soud v Praze, sp. zn. ze dne 22. 2. 1995, zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jak dříve byl citován.

Stěžovatel se v odůvodnění své ústavní stížnosti zabývá hodnocením skutkového stavu a proti zjištěním soudů nevznáší

2

podstatné námitky; rozvíjí svůj názor na hodnocení důkazů provedených, zejména pokud jde o otázku, kontaktu s poškozeným a ve vztahu k tomuto okamžiku skutkového děje namítá, že nesprávně soudy obou stupňů vyhodnotily otázku nutné obrany dle (§ 13 tr. zák.); tvrdí, že svým jednáním jednal v souladu s tímto ustanovením a nemůže být tedy rozhodnuto o úmyslném usmrcení poškozeného (§ 219 odst. 1 tr. zák.). Na podporu svého tvrzení rozvádí charakteristiku poškozeného, zejména jeho povahu, o níž se zmiňuje jako o násilnické s tím, že se jednalo o osobu, která ráda vyvolávala rvačky a o osobu, která jej již v minulosti několikrát fyzicky napadla, a proto z něj měl panický strach.

Krajskému soudu v Brně stěžovatel vytýká zužující výklad ust. § 13 tr. zákona s tím, že tento výklad je poplatný minulým letům. V další části své ústavní stížnosti pak vede stěžovatel polemiku s právními závěry, jak byly učiněny Vrchním soudem, který dokonce došel k závěru, že v jeho případě podmínky nutné obrany vůbec nebyly dány a pouze zásada nemožnosti reformace in peius zachránila jej od toho, že mu tato okolnost, snižující dle Krajského soudu stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, nebyla Vrchním soudem upřena. V závěru své ústavní stížnosti pak stěžovatel dospívá k závěru, že jak Krajský soud v Brně, tak i Vrchní soud v Praze, porušily jeho práva dle y a dle a d. Porušení citovaných ustanovení y a d spatřuje stěžovatel v zužujícím výkladu ust. tr. zákona o nutné obraně.

Ústavní soud od Krajského soudu v Brně vyžádal k ústavní stížnosti spis této věci se týkající ( ). Z toho spisu vyplývá, že ústavní stížnost je, jak je ostatně z ní samotné patrno, pouze polemikou se závěry obecných soudů, pokud se týče hodnocení mezí nutné obrany dle ust. § 13 tr. zákona.

Ústavní soud konstatuje, že kromě zmíněné polemiky není v ústavní stížnosti obsaženo jiné tvrzení o porušení y

základních práv a svobod, případně y. Ústavní soud již dříve vyložil (např. ve věci ), za jakých okolností a podmínek se cítí oprávněn, vzhledem k tomu, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , 91 úst. ), zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a že předpokladem takovéhoto zásahu je, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté d. Pochybení v tomto směru však Ústavním soudem nebylo zjištěno a samotným stěžovatelem nebylo ani namítáno a pouhá polemika s právními závěry obecných soudů tímto pochybením být nemůže.

Článek 36 odst. 1 d, jehož porušení je stěžovatelem namítáno, chrání procesní čistotu řízení, v němž o konkrétním právu rozhoduje obecný soud, a to postupem upraveným konkrétním procesním předpisem (trestním řádem). Nebylo-li shledáno jeho porušení a jednání obecného soudu není v rozporu s ním, nelze dovodit porušení citovaného ustanovení d.

Článek 40 odst. 2 d, jehož porušení stěžovatel rovněž namítá, stanoví presumpci neviny, která je rovněž obsažena v obecné právní úpravě (v trestním řádu). Stěžovatel však blíže neuvádí, v čem spatřuje porušení tohoto ustanovení, tedy, v čem mělo dojít k porušení presumpce neviny dle citovaného článku, neboť ve věci je pravomocně rozhodnuto obecným a příslušným soudem a je vyslovena vina stěžovatele jeho jednáním, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 1994.

Ústavním soudem nebyly proto shledány důvody, pro něž by měl ve věci postupovat dle ust. a násl. a v ústním jednání rozhodnout nálezem.

Nezbylo tedy, než rozhodnout, jak je z výroku tohoto usnesení patrno ( ).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 8. 8. 1995

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR