Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 80/94

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. , ze dne 3.3.1994, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě, č.j. , ze dne 22.2.1993, podané O.Š., zastoupenou advokátem JUDr. T.Ch., za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a obce V., a BP., (v likvidaci), jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání,

t a k t o

Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka napadla ústavní stížností pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. , ze dne 3.3.1994, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě, č.j. , ze dne 22.2.1993, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby s ní O.ú. V., jako první žalovaný a BP, jako druhý žalovaný uzavřely dohodu o vydání nemovitosti č. 258 se stavební parcelou č. 279, zapsané na LV č. 5 v katastrálním území V., obec H., a kterým bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů řízení oběma žalovaným stranám.

Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 27. 5. 1994, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci

l

dne 5.4.1994. Stížnost byla proto podána včas. Dne 25.1.1995 byla navrhovatelka vyzvána Ústavním soudem k odstranění vad návrhu. Tak se stalo podáním ze dne 1.2.1995, tedy ve stanovené lhůtě. Navrhovatelka byla při podání ústavní stížnosti zastoupena v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proto Ústavní soud shledal přípustnou.

K návrhu se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové zastupovaný JUDr. M.N., CSc. Ten ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění rozsudku, který byl ústavní stížností napaden a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Navrhovatelka se domnívá, že shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno její základní právo obsažené v , 3 a 4 a , resp. č1. 37 odst. 2d. Vlastní petit ústavní stížnosti se však již bez bližšího odůvodnění opírá jen o porušení ustanovení a 3y. Porušení těchto posledně uvedených ustanovení zdůvodňuje stěžovatelka tím, že podle jejího názoru v daném případě bylo "zneužito vlastnictví státu, resp. BP, na újmu práv stěžovatelky a stěžovatelka považuje své postavení za zcela nerovné ostatním účastníkům." Důvody pro zúžení svého návrhu stěžovatelka nikde neuvádí.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti obrací proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, ve své argumentaci však napadá postup obce V. a BP (v likvidaci).

Pro úspěch její ústavní stížnosti by však bylo rozhodující, zda pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci v řízení, jehož

2

byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. K takovému zásahu však rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové nedošlo a stěžovatelka to nebyla schopna prokázat u žádného z ustanoveníd, jejichž porušení vůči své osobě namítá.

Pokud jde o námitku zásahu do základního práva podle y, nebylo účastníkem řízení, tj. Krajským soudem v Hradci Králové, zpochybněno právo stěžovatelky vlastnit majetek, stejně jako nárok na jeho stejnou ochranu. Zde Ústavní soud poukazuje na svůj nález

, kde zdůraznil, že v případě čl. 11 odst. 1 musí jít o vlastnické právo již zpravidla konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak je tomu zpravidla v případě restitučních věcí.

Pokud jde o ustanovení y, rovněž se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by stát, resp. BP, zneužil svého vlastnictví na újmu práv stěžovatelky. Ze spisového materiálu vyplývá, že dne 25.4.1991 obdržel výzvu k vydání nemovitosti a 9.8.1991 stěžovatelce potvrdil, že je povinnou osobou, což konečně vyplývalo z ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, neboť ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. dne 1.4.1991, měl předmětnou nemovitost v držení. To měla stěžovatelka doloženo i výpisem z evidence nemovitostí (LV č. 5 pro katastrální území V., obec H.). Stejně tak muselo být stěžovatelce známo ustanovení zákona ČNR č. , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, které stanoví, že "do vlastnictví obcí nepřechází rovněž věcí z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu." Stěžovatelka přitom jako oprávněná osoba takový nárok uplatnila, jak shora uvedeno 25.4.1991 a citovaný zákon ČNR nabyl účinnosti 24.5.1991.

I když se již následujících ustanoveníd stěžovatelka v petitu své ústavní stížnosti nedovolává, pro úplnost se konstatuje, že zcela zjevně nemohlo dojít

3

ani k porušení jejího základního práva podle:

- ze stejných důvodů, jak jsou uvedeny v případě namítaného zásahu do vlastnického práva podle y,

- stejně tak Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle y, neboť jí bylo umožněno domáhat se svého práva stanoveným způsobem u soudu, ať již podáním žaloby k Okresnímu soudu v Náchodě či odvoláním ke Krajskému soudu v Hradci Králové a stěžovatelka nijak jeho porušení neupřesnila,

- rovněž námitka porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení podle y nebyla nijak prokázána a je taktéž zjevně neopodstatněná.

Na základě těchto skutečností je Ústavní soud nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle y ČR není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy, není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu y ČR.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (č1. 81y ČR, d).

Kromě toho Ústavní soud zastává názor, že obecným soudům musí být dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu.

4

5

Krajský soud v Hradci Králové došel k závěru, že Okresní soud v Náchodě vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu, o který se mohl opřít, a na jehož základě posoudil právní stránku případu. Ze skutkových zjištění byly krajskému soudu známy argumenty pro i proti podání navrhovatelky, a to včetně námitky právního zástupce BP o marném uplynutí zákonné lhůty k padání žaloby (spis , s. 48, 61).

S ohledem na průběh důkazního řízení došel k určitému závěru, který vyjádřil ve svém rozhodnutí. Ústavní soud na tomto postupu krajského soudu neshledal takové nedostatky, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některéhod nebou ČR zaručeného práva nebo svobody. Přitom pouze zásah do základních práv a svobod je oním důvodem, který by opodstatnil jinak ústavně výjimečně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci ( písm. d/y ČR).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení odmítnul jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 1995 JUDr. Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu ČR

5