Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 68/95

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci stěžovatele PhDr. M.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.L., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně, sp. zn. Tcnu 2/95, ze dne 9. 2. 1995, za účasti Nejvyššího soudu ČR v Brně jako účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 9. 2. 1995, sp. zn. Tcnu 2/95. Uvedeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud ČR k návrhu obhájce stěžovatele ve smyslu § 10 odst. 2 trestního řádu, že stěžovatel není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o jeho jednání, záležející v tom, že dne 28. 10. 1994 v P., kolem 15. hodiny, vyvolal neoznámené shromáždění většího počtu osob a přitom použil jako tribunu podstavec sochy V., která je kulturní památkou a následně neuposlechl výzvy příslušníků Městské policie a fyzicky i verbálně napadl 2 příslušníky této policie, kteří zajišťovali veřejný pořádek. Při svém rozhodování vycházel Nejvyšší soud ze zjištění, že stěžovatel byl ve volbách v roce 1992 zvolen poslancem Federálního shromáždění ČSFR za Sdružení pro republiku - Republikánskou stranu Československa a jednání, pro které je stíhán, se nedopustil při hlasování ve sněmovně, v jejich orgánech nebo v předsednictvu Federálního shromáždění. V odůvodnění svého rozhodnutí pak poukázal na to, že ústavním , ze dne 25. 11. 1992, Federální shromáždění ČSFR rozhodlo o zániku České a Slovenské Federativní Republiky uplynutím dnem 31. 12. 1992. Článek 3 tohoto ústavního zákona výslovně uvádí, že zánikem ČSFR zanikají státní orgány federace, tedy i Federální shromáždění. Podle citovaného zákona, počínaje dnem 1. 1. 1993, náleží zákonodárná moc v České republice zákonodárnému sboru složenému z poslanců, zvolených ve volbách v roce 1992 v České republice do Federální shromáždění ČSFR a do ČNR. Vnitřní poměry tohoto zákonodárného sboru měl stanovit zákon České republiky. Ke konstituování zákonodárného sboru, který byl předpokládán uvedeného ústavního zákona v České republice, však nedošlo. Jak plyne z y, zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu, který je tvořen dvěma komorami, Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Podle y se dnem 1. 1. 1993 ČNR stala Poslaneckou sněmovnou, Senát zatím ustanoven nebyl a jeho funkci vykonává Poslanecká sněmovna. Dále se v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že z uvedených skutečností lze dovodit, že mezi ústavním a u ČR je rozpor. Ústavní v však výslovně obdobné rozpory mezi právními předpisy téže právní síly řeší tak, že se postupuje podle právního předpisu ČR, v daném případě tedy podle y ČR, z čehož pak jednoznačně plyne, že poslanecký mandát stěžovatele zanikl zánikem ČSFR, když ve stejném okamžiku zaniklo i Federální shromáždění ČSFR. V odůvodnění ústavní stížnosti, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu, pak stěžovatel v podstatě poukazuje na to, že Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením rozhodl, že mezi ústavním , kterým bývalé Federální shromáždění rozhodlo o zániku ČSFR, a u ČR je rozpor. Tento rozpor Nejvyšší soud řešil postupem podle ústavního zákona bývalé ČNR, který stanoví přednost českých zákonů před zákony federálními. Stěžovatel se domnívá, že takovýto postup v jeho případě nebyl možný. V této souvislosti dále uvádí, že podle ústavního náleží zákonodárná moc České republice, zákonodárnému sboru, složenému z poslanců zvolených ve volbách v roce 1992 v České republice do bývalého Federálního shromáždění ČSFR a do ČNR. Federální zákonodárce měl bez pochyby na mysli Senát (Prozatímní senát), který ovšem ČR upravuje. Poukazuje dále na a odst. 3 y ČR, z nichž plyne, že ústavní zákon o zániku ČSFR nepochybně měl a má od 1. 1. 1993 sílu běžného zákona. O rozporu takového zákona s u však nemůže rozhodovat jiný soud než soud Ústavní ( v této souvislosti poukazuje také na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

), a proto měl Nejvyšší soud ČR po zjištění rozporu, o němž se zmiňoval v odůvodnění svého rozhodnutí, řízení přerušit a věc postoupit Ústavnímu soudu. Pokud tak neučinil, zkrátil tak, podle názoru stěžovatele, jeho právo na soudní ochranu, a proto stěžovatel navrhl, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 1995 zrušeno. Nejvyšší soud ČR, jako účastník tohoto řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že napadeným rozhodnutím rozhodoval podle § 10 odst. 2 trestního řádu o tom, zda stěžovatel je, či není, vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s jeho jednáním dne 28. 10. 1994 v P., uvedeným rozhodnutím však nerozhodoval o tom, že mezi ústavním a u ČR je rozpor, jak se nesprávně domnívá stěžovatel, který v souvislosti s tímto tvrzením poukazuje na skutečnost, že ústavní bývalého Federálního shromáždění ČSFR, z jehož vyplývá, podle názoru stěžovatele, trvání jeho poslaneckého mandátu, má v současné době v právním řádu České republiky sílu zákona a z toho pak dovozuje, že Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování o tom, zda je stěžovatel vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, měl předložit věc Ústavnímu soudu podle y ČR. V posuzovaném případě však řešení otázky, kdo je v současné době poslancem zákonodárného sboru ČR, je upraveno přímo přechodným ustanovením y, nikoliv jiným zákonem, jehož soulad s u by bylo třeba zkoumat. Podle y ČR se dnem 1. 1. 1993 ČNR stala Poslaneckou sněmovnou, jejíž volební období končí dnem 6. 6. 1996. Podle pak do doby zvolení Senátu, podle y, vykonává funkci Senátu Prozatímní senát. Prozatímní senát se ustaví způsobem, který stanoví zákon. Do doby účinnosti tohoto zákona vykonává funkce Senátu Poslanecká sněmovna. Takový zákon nebyl vydán v době rozhodování Nejvyššího soudu ČR a Nejvyšší soud tedy při tomto rozhodování vycházel přímo z y ČR. Pokud pak v odůvodnění svého rozhodnutí poukazoval dále i na to, že mezi ústavním zákonem bývalého Federální shromáždění ČSFR č. a u ČR je rozpor, který je řešen ústavním zákonem ČNR č. ve prospěch y ČR, zdůraznil tím jen, že zákonodárné orgány České republiky vyřešily otázku složení zákonodárného sboru jinak, než se ji snažilo vyřešit bývalé Federální shromáždění ČSFR při rozhodování o zániku federace,a že ve věci nepřichází v úvahu použití jiného zákona než přímo y ČR. Nejvyšší soud ČR má tedy za to, že jeho usnesením právo stěžovatele na soudní ochranu zkráceno nebylo. Ústavní soud ČR poté, co se seznámil s obsahem spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tcnu 2/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Především je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu ČR v tom, že při svém rozhodování o návrhu obhájce stěžovatele podle § 10 odst. 2 trestního řádu nebyl v situaci, kterou předpokládá y, a to z důvodů, které Nejvyšší soud ČR podrobně rozvedl ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti, s nimiž se Ústavní soud zcela ztotožňuje, stejně tak, jako s jeho závěrem vysloveným ve výroku ústavní stížností napadeného usnesení. Za stavu, kdy působnost Federálního shromáždění ČSFR převzala ČNR ( ústavního ), která se ve smyslu y stala dnem 1. 1. l993 Poslaneckou sněmovnou, a která v současné době vykonává i funkce Senátu (Prozatimního senátu), je třeba přisvědčit závěru, že na poslance bývalého Federálního shromáždění ČSFR se poslanecká imunita nevztahuje, neboť neexistuje ani orgán, ani funkce, která by jí měla být chráněna. Zánikem ČSFR zaniklo Federální shromáždění a zanikla tedy i imunita, z poslaneckého mandátu uvedeného sboru vyplývající. Závěr Nejvyššího soudu ČR, uvedený ve výroku jeho usnesení, je tedy věcně správný, v řízení jeho vydání předcházejícím nebylo nijak porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, a Ústavní soud proto z uvedených důvodů jeho ústavní stížnost odmítl podle

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 1995 JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj