Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 36/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.K., J.K. a Z.K., všichni zastoupeni advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 1994, čj. -44, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 2. 1994, č. j. -33, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníci řízení, a za účasti M.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.L., jako vedlejšího účastníka,

t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 15. 2. 1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Jak je patrné z učiněného podání a obsahu obou rozhodnutí,

1

krajský soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby bylo na ně převedeno vlastnické právo k nemovitostem, specifikovaným v návrhu, v k. ú. C. Odvolací soud se plně ztotožnil s věcně správným závěrem soudu I. stupně, tj. že se navrhovatelům nepodařilo prokázat splnění uplatňovaných důvodů uvedených v a p) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), s tím, že pokud jde o důvod uvedený pod písm. p) převzetí nemovitostí bez právního důvodu dospěl okresní soud k chybnému právnímu závěru. Odvolací soud považoval za prokázané, že jeden ze stěžovatelů požádal, spolu se svou manželkou, o příděl půdy podle § 2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., a to v rámci osídlení obce T., s tím, že současně odevzdá NPF zemědělskou půdu a příslušné budovy v C. Současně pak odvolací soud z listinných důkazů zjistil, že v roce 1963 prodal československý stát nemovitosti v C. manželům V. (rodičům vedlejšího účastníka), a to na základě smlouvy, kterou soud považoval za platnou. Z těchto důvodů odvolací soud zaujal stanovisko, že se na tento případ nemůže vztahovat ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě a za tohoto stavu považoval za nadbytečné zkoumat, zda manželé V. získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, resp. na základě protiprávního zvýhodnění, jak to stanoví § 8 odst. 1 zákona o půdě. V závěru svého odůvodnění odvolací soud konstatoval, že stěžovatelům nebyla způsobena žádná majetková křivda, neboť za zanechané nemovitosti v C. získali hodnotnější nemovitosti v T. a byl jim přiznán i doplatek ceny zanechaných nemovitostí.

Stěžovatelé nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, když uvádějí, že ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) dekretu č. 28/1945 Sb., neupravuje zánik předchozích vlastnických práv uchazeče o příděl. Jsou toho názoru, že z listin, na které poukazuje odvolací soud, nelze vyvodit, že by došlo k řádnému odevzdání

2

jejich původních nemovitostí v C., ale že svědčí pouze o tom, že se záležitostí zabýval NPF. V tomto smyslu upozorňují i na rozhodnutí ONV ze dne 14. 3. 1963, podle kterého se přejímají do vlastnictví čs. státu předmětné nemovitosti v C. Mají proto za to, že vlastnické právo v souvislosti s přídělovým řízením neztratili nejméně do tohoto roku. Dále namítají, že uhradili přídělovou cenu za zemědělskou usedlost v T. v plné výši, a že pokud by skutečně odevzdali nemovitosti v C., pak by jim hodnota odevzdaných nemovitostí musela být sražena z přídělové ceny. Jsou proto přesvědčeni, že oba napadené rozsudky zasáhly do jejich základního práva zaručeného v a 4 d, jakož i do práva vyplývajícího z , věta první, y. Zásah do práva vlastnit majetek považují za zřejmý i z toho důvodu, že smyslem zákona o půdě je především obnovení vlastnických práv hrubě porušovaných v rozhodném období. Z těchto důvodů navrhují zrušení obou napadených rozsudků.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal předseda příslušného senátu Krajského soudu v Hradci Králové na odůvodnění rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník M.V. se k věci vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce tak, že považuje ústavní stížnost za koncipovanou takovým způsobem, jako by se jednalo o dovolání. Ústavní stížnost požaduje přezkum v nejširším rozsahu a pouze okrajově uvádí údajná porušení základních práv a svobod. Pokud jde o odkaz stěžovatelů na y, pak takové tvrzení neobstojí, neboť tento článek pouze obecně vymezuje úkoly soudů. Obdobně i d chápe vedlejší účastník jako příkaz obecnému zákonodárství zajistit ochranu vlastnictví příslušnými právními předpisy. Vedlejší účastník zastává názor, že stěžovatelé získali přídělem jinou zemědělskou usedlost z konfiskovaného německého majetku a že tento příděl byl podmíněn odevzdáním předmětné usedlosti v

3

C. Stěžovatelům tedy žádná majetková křivda nevznikla, a pokud se nyní vlastně domáhají toho, aby namísto jedné usedlosti vlastnili v rozporu s dekretem č. 28/1945 Sb. usedlosti dvě, domáhají se vlastně toho, aby byla způsobena majetková křivda vedlejšímu účastníkovi. V závěru svého vyjádření pak zástupce vedlejšího účastníka cituje z nálezů Ústavního soudu ČR, které jsou publikovány pod č. 5, 28, 31 a 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, o které rovněž opírá návrh, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a ostatních výše uvedených vyjádření, jakož i po prostudování spisu sp. zn. , který si k věci vyžádal od Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není odůvodněná. Především je nutno uvést, že ústavní stížnost nemůže mít úspěch bez náležité ústavněprávní argumentace. Tato argumentace nemůže být nahrazena pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, a to vesměs polemikou opakovanou. Jak již Ústavní soud opakovaně uvedl ve svých rozhodnutích, opírat ústavní stížnost v restitučních věcech jen o blíže neodůvodněný poukaz na d v zásadě není možné. Právo, jehož se ústavní stížnost dovolává, musí mít charakter práva již existujícího a nemůže se proto jednat toliko o tvrzený nárok na ně. Tedy, jinak řečeno, samotný spor o takové právo ústavně chráněn není a ani být nemůže. Opačný výklad d by vedl v podstatě k tomu, že každý neúspěšný účastník řízení by byl legitimován bez dalšího k podání ústavní stížnosti. Takový závěr je však s účelem ústavního soudnictví evidentně neslučitelný, neboť Ústavní soud by se tak contra constitutionen zařadil do soustavy obecných soudů.

Lze tedy v zásadě říci, že Ústavní soud sdílí názor, který byl vyjádřen právním zástupcem vedlejšího účastníka, a proto mu nezbylo, než aby z výše uvedených důvodů a s odvoláním na svá rozhodnutí, publikovaná pod č. 5, 28, 31, 32, 34 a 37 Sbírky

4

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 1995

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj