Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 208/94

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele P.Č., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 11 o 92/94, ze dne 29. 9. 1994, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 11 o 92/94, ze dne 29. 9. 1994, potvrzující usnesení soudu I. stupně, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí.

Usnesením soudu I. stupně, Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. E 629/93, ze dne 9. 6. 1993, byl nařízen na podkladě pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 10 o 443/88, ze dne 19. 10. 1988, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, ze dne 28. 3. 1988, sp. zn. , k návrhu oprávněných P. a E.R., proti

2 -

stěžovateli výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání dne 7. 9. 1993, doplněné dne 26. 5. 1994, ve kterém se domáhal zrušení usnesení s odůvodněním, že výkon rozhodnutí měl být podle zastaven, neboť byl nařízen, ačkoliv rozsudek, který byl podkladem nařízeného výkonu rozhodnutí, nebyl dosud vykonatelný. Vykonatelnosti bránila skutečnost, že nebylo kvalifikovaným způsobem ve smyslu doloženo, že oprávnění splnili nebo alespoň zajistili splnění své vzájemné povinnosti, uložené jim ve vykonávaném rozhodnutí.

Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, svým rozhodnutím, sp. zn. 11 o 92/94, ze dne 29. 9. 1994, usnesení soudu I. stupně o nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil s odůvodněním připouštějícím, že v době nařízení výkonu I. stupně nebyly splněny

podmínky pro rozhodnutí způsobem uvedeným v návrhu se proto ztotožnil s tím, že k nařízení prodejem movitých věcí došlo v rozporu se zákonem.

Nicméně pro celkové posouzení odvolání byl podle názoru odvolacího

soudu rozhodující stav existující vydání konečného rozhodnutí o této otázce ( , ), a ten byl takový, že v době projednání odvolání byly již podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí v důsledku splnění vzájemné povinnosti ze strany oprávněných naplněny.

V ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel uvádí, že postupem odvolacího soudu byl nejen porušen , ale hlavně bylo jeho rozhodnutím porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele uvedené v d, tj. právo na soudní ochranu, neboť byl odvolacím soudem schválen postup Okresního soudu v Teplicích, který byl v rozporu se zákonem, a dále byl porušen ústavní procesní princip rovnosti účastníků zakotvený v d, neboť potvrzující rozhodnutí neoprávněně zvýhodnilo jiného účastníka řízení na úkor stěžovatele.

Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření odkázal, pokud jde o namítané porušení zákona postupem odvolacího soudu, na odůvodnění svého usnesení. Pokud jde o tvrzené porušení a d

stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem uvádí, že skutečnost, že účastník neuspěl v soudním řízení, nelze spojovat s porušením ústavního principu rovnosti účastníků nebo s porušením práva na soudní ochranu.

Ústavní stížnost v zásadě opakuje argumenty uvedené stěžovatelem již v jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, spočívající v námitce nevykonatelnosti exekučního titulu v době nařízení výkonu rozhodnutí. S touto námitkou se sice odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, a to v podstatě s odůvodněním, že při projednávání odvolání vyšel ze stavu existujícího v době vydání konečného rozhodnutí, tento postup krajského soudu však nelze považovat za správný. Na rozdíl od ostatních způsobů výkonu rozhodnutí, u nichž je možno aplikovat ustanovení a u nichž tedy postačí, když vykonávané rozhodnutí je vykonatelné v době, kdy soud o nařízení jeho výkonu rozhoduje, totiž právě u výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, musí být toto rozhodnutí vykonatelné již v den, kdy návrh na nařízení výkonu rozhodnutí došel soudu, a to s ohledem na ustanovení , kteréžto ustanovení - a to je třeba zdůraznit - v podstatě v zájmu oprávněných, nikoliv tedy v zájmu osoby povinné, v jejímž postavení byl stěžovatel, váže pořadí uspokojení vymáhaných pohledávek k jinému datu, než je den vyhlášení rozhodnutí. Stanoví totiž, že pořadí, v jakém soud provádí výplatu jednotlivých pohledávek, se řídí dnem, kdy došel soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro jednotlivé pohledávky.

Přesto však ústavní stížnost stěžovatele nelze považovat za důvodnou. Ústavní soud totiž není, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech, soudem nadřízeným obecným soudům. Z tohoto důvodu mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně

V Brně dne 22. června 1995

zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V posuzovaném případě pak k tvrzenému zásahu do práva na soudní ochranu nedošlo, neboť, i když, jak shora uvedeno, postupem soudů byly porušeny procesní předpisy, nelze pominout, že stěžovatel v průběhu řízení o výkon rozhodnutí, jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. E 629/93, sám ještě před provedením soupisu movitých věcí, poté, co došlo ke splnění vzájemné povinnosti ze strany oprávněných, povinnost stanovenou mu ve vykonávaném rozhodnutí (v exekučním titulu) zcela splnil, aniž by došlo k realizaci výkonu rozhodnutí prodejem jeho movitých věcí. Nelze proto učinit závěr, že by v důsledku nedodržení všech procesních předpisů ze strany soudu vztahu k jeho účastníkům

nevedlo ke spravedlivému výsledku.

Za této situace je třeba považovat ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou. Proto byla jako taková podle soudcem zpravodajem odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj