Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 33/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky Ing. S.Ch., zastoupená advokátkou Z.N.,

t akt o

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Dne 14.2.1995 podala navrhovatelka ústavní stížnost, ve které se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.11.1994, čj. -73. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.1.1992, čj. -22. Navrhovatelka namítá, že rozsudky obou soudů bylo porušeno její ústavní právo na práci stanovené Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a věta prvád. Dále potom popisuje skutkový předmět sporu.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , ze kterého zjistil, že dne 8.11.1991 podala navrhovatelka soudu žalobu proti ČAV. V žalobě se domáhá vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí dal zaměstnavatel dne 26.10.1990 z důvodu uvedeného v , pro organizační změny. Obvodní

2 -

soud pro Prahu 1 po několika jednáních dne 22.1.1992 rozsudkem čj. -22 žalobu zamítl a navrhovatelka proti rozsudku podala odvolání k Městskému soudu v Praze. Ten po několika jednáních svým rozsudkem ze dne 14.12.1992, čj. -48, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě vyhověl a zároveň rozhodl, že žalovaná ČAV je povinna žalobkyni uhradit veškeré náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná ČAV dovolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 24.6.1994, čj. -58, rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud v Praze potom vázán právním názorem Vrchního soudu vynesl dne 10.11.1994 pod čj. -73 rozsudek, kterým rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Rozsudek potom nabyl právní moci doručením účastníkům dne 5.1.1995.

Právo na práci je obsaženo jako základní právo v Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který ČSSR ratifikovala a publikovala ve Sbírce zákonů pod č. 120 v r. 1976. Ustanovení paktu jsou tedy ve smyslu y pro Českou republiku závazná. Č1. 26d v souladu s tím stanoví, že každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Právo na práci, jako základní právo, to znamená nejen to, že každý má právo práci získat, ale také to, že mu musí být zajištěno, aby získanou práci mohl vykonávat a nebyl práce zbavován, leda z důvodů výslovně stanovených zákonem (v tomto případě ). Z uvedeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplývá, že navrhovatelka se obrátila na soud se žalobou, v níž žádala přezkoumání, zda jsou dány zákonné důvody pro skončení jejího pracovního poměru, tak jak jsou požadované . Soudy ve věci jednaly, prováděly ve věci důkazy a dospěly k závěru, že skončení pracovního poměru navrhovatelky bylo po právu. Navrhovatelka potom v ústavní stížnosti výhradně polemizuje s hodnocením důkazů provedených před obecnými soudy, a také s právními závěry, které soudy ve věci dovodily. V ústavní

3 -

stížnosti samotné neuvádí žádné skutečnosti než ty, které již byly předmětem zkoumání soudů I. i II. stupně a stejně tak i Vrchního soudu.

V těchto souvislostech je na místě uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (č1. 81 a č1. 90y), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéd. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením , nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu I., sp. zn. , svědčí tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu mezi oběma účastníky respektovaly ustanovení hlavy pátéd, která hovoří o právu na soudní a jinou právní ochranu, a proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutí nic vytknout.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh podle odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR

V Brně dne 13. června 1995