Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 5 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (10)26521.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 151/94
Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 6. června 1995
v senátě ve věci ústavní stížnosti J.F. a A. S. proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93
- 6, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,
t a k t o :
Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e a usneseníKrajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93-6,se z r u š u j e.
O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93 -6,
kterým byl odmítnut opravný prostředek stěžovatelů na přezkoumání
rozhodnutí Okresního úřadu Ústí nad Orlicí - pozemkového úřadu ze
dne 8. 9. 1993, č. j. Poz. 1166/3646/93/203 Pa, kterým pozemkový
úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí
nárokovaných podle zákona o půdě v platném znění (zákon č.
229/1991 Sb. ). Dále pak Okresní úřad Ústí nad Orlicí - pozemkový
úřad rozhodl, že stěžovatelé se neodkazují na náhradu za nevydané
nemovitosti dle citovaného zákona.
Stížnost směřuje proti výroku Krajského soudu v Brně, kterým
byl odmítnut opravný prostředek stěžovatelů. Důvodem, který vedl
Krajský soud v Brně k tomuto rozhodnutí, je skutečnost, že opravný
prostředek byl ke Krajskému soudu v Brně podán komerčním právníkem
a s ohledem na ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 209/1990 Sb. byl
tedy návrh na zahájení řízení podán osobou, která k jeho podání
není oprávněna. Z tohoto důvodu pak podle ustanovení § 250 p o. s.
ř. opravný prostředek odmítl. Důvodem opravného prostředku byl
dokument, který byl již po rozhodnutí pozemkového úřadu dodatečně
stěžovateli objeven a mohl mít podstatný vliv na výsledek řízení.
Stěžovatelé především vytýkají Krajskému soudu v Brně, že
nepostupoval řádně v souladu s ustanovením § 5 o. s. ř. o. s. ř. , neboť
neposkytl navrhovatelům řádné poučení o jejich procesních právech
a povinnostech; ve věci nepostupoval tak, aby ochrana práv byla
rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř. ), nevyzval účastníky k opravě vad
podání podle ustanovení § 43 o. s. ř. (nahrazení plné moci
komerčního právníka plnou mocí advokáta), nedoručoval své usnesení
o odmítnutí opravného prostředku podle ustanovení § 49 odst. 1 o.
s. ř. a konečně návrh odmítl pro údajnou neoprávněnost osoby
k podání návrhu; nicméně zde mohlo dojít pouze k neoprávněnému
zastupování, neboť stěžovatelé jsou osobami oprávněnými podle
V těchto namítaných pochybeních Krajského soudu v Brně
shledávají stěžovatelé znemožnění uplatnění jejich základního
práva na soudní ochranu, zaručeného Listino u základních práv
a svobod (dále je Listin Listina ), podle čl. 36 odst. 1 Listin y.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení se k výzvě Ústavního
soudu ČR k věci vyjádřil přípisem ze dne 24. 2. 1995, v němž
popírá, že by bylo porušeno ústavní právo na soudní ochranu
stěžovatelů. K věci samé uvádí, že zastoupení stěžovatelů v řízení
před soudem vzniklo na základě dohody o plné moci, udělené
komerčnímu právníkovi podle zákona č. 209/1990 Sb. , o komerčních
právnících a právní pomoci jimi poskytované. Zmocnění komerčnímu
právníkovi udělili stěžovatelé v souladu s ustanovením § 23
občanského zákoníku a soud neměl důvodu zpochybnit právní úkon,
který měl všechny náležitosti kladené na platnost právních úkonů
ve smyslu § 34 a násl. občanského zákoníku . Soudu byla předložena
procesní plná moc, proto jednal v řízení se zástupcem stěžovatelů,
kterého si jako svého zástupce pro toto řízení sami zvolili.
Komerční právník však není oprávněn v řízení před soudem
poskytovat právní pomoc, jestliže nejde o případy uvedené v § 2
odst. 1 zákona č. 209/1990 Sb. , jako je tomu v dané věci.
Požadavek, vyplývající z ústavní stížnosti, že soud měl jednat
přímo se stěžovateli jako s účastníky soudního řízení, nemůže
obstát s ohledem na ustanovení § 24 a následující o. s. ř. o. s. ř. a § 49
o. s. ř. Jestliže byla soudu předložena plná moc k zastupování,
jednal soud se zvoleným zástupcem účastníků. S tímto zvoleným
zástupcem by soud jednal i v případě předpokládaném v ustanovení
§ 43 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , tzn., že případné poučení by soud adresoval
a doručoval tomuto zvolenému zástupci. Pak vyznívá poněkud
protismyslně požadavek, aby soud byl povinen poučit komerčního
právníka o jeho oprávnění poskytovat právní pomoc fyzickým
a právnickým osobám ve věcech souvisejících s jejich
podnikatelskou činností. Takový požadavek nepochybně jde nad rámec
poučovací povinnosti soudu vyplývající z ustanovení § 5 o. s. ř. o. s. ř.
Soud má za to, že odpovědnost komerčního právníka za převzetí
zastoupení ve věci, v níž není oprávněn zastupovat z titulu svého
profesionálního postavení, nelze vztahovat k poučovací povinnosti
soudu o procesních právech a povinnostech účastníků řízení,
protože ustanovení § 5 o. s. ř. takové poučení ani neumožňuje.
Soud je povinen poskytnout hmotněprávní poučení jen v těch
případech, kde mu to zákon výslovně ukládá.
V projednávání této, včas podané, ústavní stížnosti Ústavní
soud vycházel ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných
soudů (čl. 91 Ústav y ČR) a nepřezkoumává rozhodnutí obecných
soudů, pokud jimi nedošlo k porušení základního práva nebo
svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústav y ČR. S ohledem na fakt, že stěžovatelé uplatnili
námitky, spočívající v porušení základních práv a svobod, navíc
takových, které se přímo obracejí k Listino u zaručenému právu na
soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listin y) a Ústavní soud neshledal
důvodů pro odmítnutí ústavní stížnosti, byla ústavní stížnost
projednána podle §§ 72 - 84 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním
soudu.
Ze spisu Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, Okresního
pozemkového úřadu, vyplývá, že stěžovatelé podle zákona č.
229/1991 Sb. požádali o vydání nemovitostí v katastrálním území
R., t. j. o vydání majetku, který dříve patřil A. F., rozené K.
a přešel do vlastnictví čs. státu konfiskací podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jako majetek osoby německé
národnosti, a to v návaznosti na vyhlášku ONV v Lanškrouně č. j.
6750 ze dne 8. 10. 1945. Okresní úřad v Ústí nad Orlicí však
návrhu svým rozhodnutím č. j. Poz/1166/3646/93/203 Pa, ze dne 8.
9. 1993, z důvodů v něm uvedených nevyhověl.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé podali opravný prostředek
ke Krajskému soudu v Brně, a to prostřednictvím komerčního
právníka. Důvodem podaného odvolání byla skutečnost, že se
stěžovatelům podařilo v archívních dokumentech nalézt sdělení
Okresního národního výboru v Lanškrouně ze dne 6. 9. 1948, č. j.
IV-1953/48, adresované Okresnímu soudu v Mikulově, z něhož
vyplývá, že proti konfiskaci bylo podáno odvolání, které doposud
není vyřízeno. Podle poučení, uvedeného v rozhodnutí orgánu
prvního stupně, se účastníci se svým odvoláním obrátili ke
Krajskému soudu v Hradci Králové, který svým usnesením č. j. 13 Ca
388/93 - 9, ze dne 5. 11. 1993, věc postoupil Krajskému soudu
v Brně jako soudu příslušnému. Tento návrh byl pak usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1994, č. j. 29 Ca 331/93
- 6, odmítnut proto, že zástupcem stěžovatelů byl komerční
právník, i když mu byla udělena plná moc podle zákona č. 209/1990
Sb., o komerčních právnících, a právní pomoci jimi poskytované.
Krajský soud dovodil, že komerční právník nemůže poskytovat
právní pomoc a zastupovat před soudem v případech, které nelze
podřadit pod podnikání ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 obchodního
zákoníku. Z dané věci, jakožto z přezkumného řízení podle části
páté, hlavy třetí o. s. ř. o. s. ř. , t. j. z řízení o opravném prostředku
proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že se
nejedná o bezprostřední souvislost s případnou podnikatelskou
činností navrhovatelů. Krajský soud dospěl k závěru, že byl-li
návrh na zahájení řízení podán komerčním právníkem, byl podán
osobou, která k jeho podání není oprávněna a s ohledem na rozsah
zmocnění, v plné moci jemu udělené, nelze uvažovat ani o případném
zastupování komerčním právníkem, který by vystupoval jako obecný
zmocněnec stěžovatelů. Z toho důvodu krajský soud opravný
prostředek za podmínek § 250p o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Ústavní soud ČR (I. senát) při posouzení případu vyšel
z toho, že zákon č. 229/1991 Sb. , stejně jako zákon č. 87/1991
Sb., o mimosoudní rehabilitaci, jsou zákony restituční, kterými se
demokratická společnost snaží alespoň částečně změnit následky
minulých majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování
obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát
a jeho orgány jsou povinny postupovat v řízení podle těchto zákonů
v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních
lidských právech má být alespoň částečně kompenzována. V rámci
restitučních řízení vstoupilo do řízení mnoho občanů, kteří mnohdy
postrádali základní informace a pučení. Tato jejich nepoučenost
byla využívána proti jejich zájmům a tím i proti stanovenému účelu
restituce. Tím naléhavěji vzniká v těchto věcech nutnost, aby
dodržením procesní stránky věci ze strany obecných soudů bylo
zaručeno právo každé osoby na soudní ochranu podle článku 36 odst.
1 Listin y a splněna prvořadá povinnost soudů, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům podle čl. 90 Ústav y
ČR.
Krajský soud dále tvrdí, že případné poučení by musel
adresovat zplnomocněnému zástupci účastníků, tj. komerčnímu
právníkovi, což by prý bylo absurdní a nad rámec poučovací
povinnosti podle § 5 o. s. ř. V tomto směru však krajský soud
přehlíží, že podle ustanovení § 5 o. s. ř. soudy poskytují
účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech
a tuto povinnost vůči účastníkům nelze a priori vyloučit ani tím,
že účastníci udělili plnou moc advokátu či komerčnímu právníkovi.
To platí tím spíše v souzené věci, v níž osud opravného prostředku
po formální stránce závisel na tom, zda bude účastník řádně
zastoupen, tedy zda bude v daném případě zastoupen advokátem.
Krajský soud odmítl opravný prostředek podle § 250 písm. p) o. s.
ř., neboť jej prý podala osoba, která není k jeho podání oprávněna
(komerční právník). Ustanovení § 250 písm. p) o. s. ř. však nemá
na mysli zástupce účastníků, nýbrž účastníky samé, tedy zřejmě
nositele aktivní věcné legitimace. Z hlediska cit. ustanovení bylo
proto nerozhodné, že opravný prostředek podal komerční právník.
Jestliže tedy Krajský soud v této věci zastával názor, že
zastoupení je nepřípustné, bylo v této souvislosti nutno, aby
provedl odpovídající poučení osob oprávněných v restituci podle
§ 5 o. s. ř. o. s. ř. Soud je povinen podle § 43 o. s. ř. o. s. ř. vyzvat účastníka,
který učinil nesprávné podání, aby vady podání odstranil. Tuto
povinnost soud plní zejména tehdy, jestliže pro tento nedostatek
podání nelze v řízení pokračovat, ať již jde o podání, kterým se
zahajuje řízení v prvním stupni, nebo v odvolacím či dovolacím
řízení. Pokud tak soud nepostupoval, porušil ustanovení čl. 36
odst. 1 Listin y, který upravuje právo každého domáhat se
stanoveným způsobem svého práva, jakož i čl. 90 Ústav y ČR, který
soudům ukládá, aby stanoveným způsobem, tedy v souladu s občanským
soudním řádem a dalšími platnými zákony, poskytovaly ochranu
právům. Nerespektoval ani čl. 38 odst. 2 Listin y, podle něhož má
každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům byl Ústavní soud České
republiky nucen ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí
podle § 82 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, zrušit.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
se nelze odvolat.
V Brně dne 6. června 1995