Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 37/95

Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelky O.Š., zastoupené advokátem JUDr. A.K., týkajícího se ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. , ze dne 7. 11. 1994, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Svou včas podanou ústavní stížností ze dne 12. 2. 1995 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. , ze dne 7. 11. 1994, pro porušení základních práv a svobod, konkrétně d, zaručujících dědění.

Stěžovatelka se domáhala vydání nemovitosti - jedné ideální poloviny domu v B., podle , v platném znění. Výzvou k vydání věci neuspěla u držitele nemovitosti, jímž byla ČP, s. p., rovněž tak neúspěšná byla stěžovatelka v uplatnění svého nároku v soudním řízení před

Městským soudem v Brně - rozsudek sp. zn. , ze dne 25. 10. 1993, a při řízení před odvolacím soudem rozsudek sp. zn. , ze dne 7. 11. 1994. Tato soudní rozhodnutí stěžovatelka napadá pro rozpor s d, zaručujícím dědění.

Dále vytýká soudu nepřesnou interpretaci , nesouhlasí s právními závěry soudního řízení, podle něhož nejsou pro vydání dány podmínky, jestliže není splněn předpoklad , ve znění Soudním řízením byl učiněn závěr, že pro uspokojení nároku stěžovatelky podle zákona č. 128/1946 Sb. nejsou dány podmínky, protože nebyl řádně uplatněn. Nedošlo-li k jeho uplatnění, nemohlo dojít ani k jeho neuspokojení z důvodu politické perzekuce.

Soudce zpravodaj musel v prvé řadě vyjít z toho, že Ústavní soud není soudním orgánem, který by běžně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů, ale podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Přezkumné pravomoci vykonává jen tehdy, došlo-li k porušení základního práva nebo svobody, zaručeného ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že uvedenými rozhodnutími soudů bylo porušeno její základní právo, uvedené v (správně )d, zaručujících dědění.

Z návrhu ústavní stížnosti, napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 1994, sp. zn. , a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. však vyplývá, že soudy nerozhodovaly v dědické záležitosti stěžovatelky, ale projednávaly její požadavek na vydání předmětné nemovitosti podle Přitom nezasáhly do práv stěžovatelky ústavně chráněných ustanovením, jehož se stěžovatelka dovolává. Záležitosti dědické byly řešeny v jiném řízení (D XVII 773/49 ze dne 10. 8. 1949) a z něho vyplynulo, že předmětná nemovitost nebyla zahrnuta do pozůstalosti A. G., když bylo konstatováno, že existuje restituční nárok na vrácení poloviny nemovitosti vl. č. 290 Š., avšak nárok nebyl uplatněn v dané lhůtě, a proto tato realita nebyla dána do pozůstalosti, s čímž souhlasila účastnice. Účastnicí byla paní Y.S., jako jediná zákonná dědička, která zemřela dne 1988 a která byla matkou stěžovatelky.

V této souvislosti vyšlo najevo z výpisu z pozemkové knihy, týkajícího se předmětné nemovitosti, že vlastnické právo pro československý stát, B B, bylo vloženo v roce 1953, tedy v rozhodném období, ale nejednalo se o přechod vlastnictví fyzické osoby - stěžovatelky do vlastnictví státu, takže podmínka zákona o mimosoudních rehabilitacích č. , aby stěžovatelka mohla být označena jako osoba oprávněná, nebyla splněna a aplikace tohoto zákona na daný případ není na místě. Na tom nezměnila nic ani novela tohoto paragrafu obsažená v zákoně č.

Předmětný nemovitý majetek nepřešel na stěžovatelku ani děděním, ani jiným zákonným způsobem. Její právní předchůdkyně, tedy její matka, se nedomáhala převodu vlastnictví ani v rámci příslušného pozůstalostního řízení, ani vrácení nemovitosti podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Nemovitost zůstala od r. 1945 v národní správě a postup uplatnění nároků, stanovený citovaným zákonem, nebyl využit. Zřejmě jako věc bez pána - vlastníka, jako věc opuštěná, přešla nemovitost posléze do vlastnictví čsl. státu. Je proto nutno návrh stěžovatelky pokládat za zjevně neopodstatněný.

Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, svým usnesením podle návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 1995

JUDr. Vladimír P a u l

soudce zpravodaj