Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 48/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z.Č., zastoupené advokátem JUDr. L.Z., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 1995, čj. -25,

t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 3. 3. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad návrhu doplněna podáním doručeným dne 20. 4. 1995. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 1995, č.j. rozsudkem bylo na základě opravného prostředku Z.Č. potvrzeno rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu V., ze dne 14. 9. 1994, č.j. Pú/1676/94-23, a zároveň odmítnut opravný prostředek A.S., proti výše uvedenému správnímu rozhodnutí. Správním rozhodnutím bylo konstatováno, že Z.Č. a A.S.

1

nejsou vlastnicemi bývalé zemědělské usedlosti čp. 41 v katastrálním území J., se zemědělskými pozemky o celkové výměře 3,4073 ha.

V případě A.S. krajský soud shledal, že opravný prostředek proti napadenému rozhodnutí byl podán opožděně, a proto jej podle odmítl. Krajský soud k projednání opravného prostředku, podaného Z.Č., nařídil jednání, ve kterém stěžovatelka doplnila opravný prostředek o další tvrzení. Soud konstatoval listinné důkazy obsažené ve správním spisu, které dále doplnil a zároveň provedl důkaz výslechem Z.Č. Na základě provedeného důkazního řízení soud dospěl k právnímu závěru, že k předmětným nemovitostem není dán restituční titul podle a r) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neboť v daném případě se nejednalo o darovací smlouvu uzavřenou dárci (J. a R.S., rodiči stěžovatelky) v tísni. Stěžovatelce se rovněž nepodařilo prokázat, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu v důsledku politické perzekuce jejích rodičů nebo v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Rovněž soud neshledal důvodným ani restituční titul podle , tj. že nemovitosti byly odevzdány do vlastnictví družstva podle zvláštních předpisů, který ještě stěžovatelka uplatnila v závěrečném návrhu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byly porušeny základní práva a svobody zaručené d (dále jen " "). Především namítá, že soud pochybil v tom, že nepřesně zjistil skutkový stav restitučních důvodů a dal jim nesprávný výklad, zejména ve vztahu k posuzování přídělového majetku.V tom spatřuje stěžovatelka porušení y. V této souvislosti odkazuje rovněž na y, podle kterého mohou být povinnosti ukládány pouze na základě

2

zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Porušení tohoto ustanovení stěžovatelka spatřuje v tom, že soud hodnotil přídělovou u z 12. 5. 1948 v rozporu se zákonem, neboť právě na základě ní se uskutečnil převod vlastnictví zemědělského majetku na její rodiče a navíc tato stanoví povinnosti, které nejsou vysloveny zákonem.

S ohledem na to, že napadeným rozhodnutím nebyl uznán ani jeden uplatněný restituční důvod, dospívá stěžovatelka k závěru, že je jí odepřeno právo vlastnit majetek zaručené v y. Tvrzené porušení , pokud jde o ustanovení odst. 3 a 5, není v ústavní stížnosti blíže konkretizováno. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále polemizuje s názorem krajského soudu, který zaujal k restitučnímu důvodu podle Namítá totiž, že politická perzekuce a postup porušující obecně uznávaná lidská práva tu dány byly, neboť její otec, J.S., byl vyřazen od 17. 5. 1948 z veřejného a politického života, neboť byla u něho vyznačena překážka výkonu volebního práva a nebylo prokázáno, že toto právo bylo obnoveno. Z tohoto důvodu považuje za prokázané porušení , 3 a 4 y a dále i a 3 y, který garantuje nedotknutelnost obydlí, neboť orgány veřejné moci vyvíjely nátlak na vystěhování jejích rodičů a ti byli nuceni přijmout náhradní a nevyhovující bydlení. Z toho stěžovatelka

dovozuje, že na zjištění porušení lidských práv ve vztahu k jejím rodičům je odvislé její právo zúčastnit se restituce a následně i právo na vydání majetku. Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle y, proto spatřuje v tom, že pozemkový úřad ani krajský soud skutkově nepřezkoumával jaká práva vyplývající z y byla porušena nejen vůči ní, ale i vůči původním vlastníkům. Podle označení důkazů ve stížnosti uvedených, stěžovatelka v souvislosti s prohlášením jejích rodičů ze dne 17. 11. 1955, kterým se, podle jejího názoru, ve stavu tísně vzdali přídělu k předmětné zemědělské usedlosti, upozorňuje na možnost dalšího důkazního řízení a posouzení, zda v daném případě nejde

3

o restituční důvod podle nebo s) , tj. převzetí nemovitosti bez právního důvodu nebo odevzdání do vlastnictví družstva podle zvláštních předpisů.

Ústavní stížnost obsahuje i námitku, že soud hodnotil výpověď svědka V.B. jako věrohodnou a pominul zejména tu skutečnost, že ve své výpovědi vyvrátil něco, co dříve potvrdil před O.ú. v J. Stěžovatelka upozorňuje na to, že soud přehlédl i to, že pozemkový úřad vyslechl tohoto svědka mimo jednání, bez účasti osob, v čemž spatřuje porušení zásady přímého provádění důkazů ve správním řízení.

Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadený rozsudek, neboť jím byla porušena práva a svobody zaručené u a že k porušení těchto práv a svobod došlo zásahem veřejné moci MNV, ANV v J., ONV v V. a Majetkovou podstatou pozemkových reforem.

Ústavní soud z napadeného rozhodnutí zjistil, že soud a stejně tak i správní orgán se v předmětné věci zabývaly otázkou, zda jsou dány zákonné důvody pro vydání nemovitostí. Oba se v průběhu řízení zabývaly a vypořádaly se všemi stěžovatelkou vznesenými námitkami a v řízení také postupně provedly všechny jí nabízené důkazy. Po provedeném zhodnocení a na základě zjištění skutkového stavu věci dospěly oba orgány veřejné moci k závěru, že nemovitosti nelze vydat, neboť zde nejsou dány restituční důvody, na které stěžovatelka odkazovala.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s učiněnými právními závěry v otázce stavu tísně, politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, v důsledku kterých, jak se stěžovatelka domnívá, došlo k přechodu nemovitostí na stát. Podle jsou účastníci

4

řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň však je v tomto ustanovení uvedeno, že je to soud, který rozhoduje o tom, který z navržených důkazů provede. Způsob hodnocení provedených důkazů soudem vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudu. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na již ustálenou judikaturu, podle které Ústavní soud nemá postavení běžné třetí instance v systému všeobecného soudnictví, necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností soudů, ani znovu "hodnotit" hodnocení důkazů soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. To je však podmíněno tím, že soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s ústavními zásadami spravedlivého procesu, zejména pak těmi, které vyplývají z hlavy páté y. Skutečnost, že po zhodnocení předložených důkazů dospěly oba orgány k právnímu závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožnila, sama o sobě nezakládá opodstatněnost opětovného právního posouzení věci Ústavním soudem. V tomto ohledu Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že v řízení před soudem byly porušeny principy spravedlivého procesu, a to zejména namítaný y. Rovněž tak tvrzené

porušení a y Ústavní soud neshledal. Stejně tak neshledal ani namítané porušení y. Uvedený článek chrání vlastnické právo jako takové, musí jít tedy zpravidla o vlastnické právo již existující a nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně (viz nález

, publikovaný pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 1) a další obdobné nálezy a usnesení Ústavního soudu ČR).

Námitka stěžovatelky, že došlo k porušení a 3 a , 3 a 4 y ve vztahu k jejím rodičům, kterým se snažila prokázat restituční titul podle , je v podstatě neakceptovatelná. Od skutečnosti, že stěžovatelka neprokázala před soudem, že titul pro restituci je dán, nelze odvozovat, že byla zkrácena na svém právu zúčastnit se restituce. Je třeba upozornit též na vůli

5

zákonodárce, která je směřována ke zmírněni následků některých majetkových křivd, když nade vší pochybnost bylo a je zřejmé, že veškeré křivdy odčinit nelze.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky, a proto na základě výše uvedených skutečností rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Pro úplnost je třeba dodat, že se Ústavní soud nezabýval postavením A.S., jako vedlejšího účastníka, neboť za daných skutečností je toto již bezpředmětné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. 5.1995

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj