Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 31/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. května 1995 ve věci ústavní stížnosti R.Z., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 1994, čj. -29,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, zamítajícímu stížnost proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 10. 1994, čj. -15, jímž podle ustanovení § 72 odst. 2 tr. ř. byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby pro trvající důvod vazby podle ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. a podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl přijat písemný slib daný stěžovatelem, stěžovatel uvádí, že postupem Okresního soudu v Teplicích a následně Krajského soudu v Ústí nad Labem

2 -

bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v článku 8 odst. 5d, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Podle tr. ř. vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Jestliže by vazba v přípravném řízení přesáhla 6 měsíců a propuštěním obviněného na svobodu by mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení, na návrh státního zástupce může o dalším trvání vazby do 1 roku rozhodnout soudce. Těmito ustanoveními zákona se však Okresní soud v Teplicích důsledně neřídil, neboť samosoudce tohoto soudu v souvislosti s rozhodováním o prodloužení trvání stěžovatelovy vazby pouhým faxem sdělil dne 23. 9. 1994 příslušným orgánům, že vazební lhůta byla u stěžovatele prodloužena do 25. 1. 1995. Příslušné usnesení o prodloužení vazby nebylo vypracováno ještě ani po 2 týdnech od uvedeného data, ačkoliv, vzhledem k tomu, že ve věci rozhodoval samosoudce, mohlo být vydáno pouze jeho vyhotovením. Krajský soud v Ústí nad Labem však naopak přisvědčil opačnému názoru, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "skutečnost, že rozhodnutí o prodloužení vazby, jako takové, a vyhotovení tohoto rozhodnutí, časově nespadají v jeden okamžik, nic nemění na zákonnosti postupu soudce, jehož rozhodnutím byla vazba obviněného prodloužena". Z uvedených důvodů stěžovatel proto navrhuje, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno pro porušení ustanovení článku 8 odst. 1 a 5d a aby napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo zrušeno.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéd. Pokud jde o stěžovatelem vytýkané porušení článku 8 odst. 1 a 5d, stanovících, že osobní svoboda je zaručena a že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč

3 -

z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, je z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem patrno, že tento soud zkoumal věc i z hlediska výše uvedených stěžovatelových práv, i když nicméně konstatoval, že na základě dosud opatřených důkazů nelze ani v současném stadiu trestního řízení pochybovat o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Krajský soud shledal správným i závěr soudu prvého stupně o trvání důvodu vazby stěžovatele uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř., stejně jako jeho rozhodnutí o nepřijetí slibu v náhradu za vazbu. Jak dále uvedl krajský soud, rozhodl soudce o prodloužení vazby již 23. 9. 1994, tedy ještě před uplynutím 6 měsíční zákonné lhůty, a toto rozhodnutí bylo včas sděleno i příslušné vazební věznici. Ani Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že rozhodování usnesením v případech, kdy rozhoduje samosoudce, časově splývá, resp. musí splývat, s jeho vyhotovením. Z ustanovení § 136 odst. 1 tr. ř. lze, podle názoru Ústavního soudu, vyvodit pouze to, že vyhotovení usnesení musí být ve shodě s obsahem usnesení, buď, jak bylo vyhlášeno a nebylo-li ve smyslu ustanovení § 135 tr. ř. vyhlášeno, jak bylo učiněno. O tom, že rozhodnutí o prodloužení vazby bylo učiněno dne 23. 9. 1994, lze, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, sotva pochybovat. Také stěžovatelem vytýkané nedostatky, týkající se doručování usnesení o prodloužení vazby, za situace, v níž toto usnesení nebylo ještě možno napadnout stížností (ustanovení § 74 odst. 1 tr. ř. platilo, vzhledem k nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, do 28. 2. 1995), byly stěží způsobilé posunout projednávanou věc do roviny porušení článku 8 odst. 1 a 5y. Krajský soud se konečně podrobně zabýval i vlastní podstatou napadeného usnesení, které trvání vazebního důvodu podle tr. ř. zjistilo i v současném stadiu trestního řízení, a v tomto směru shledal skutkovou podstatu pokračování v trestné činnosti v tom, že stěžovatel se měl dopustit 5 dílčích skutků, a to v situaci, kdy byl zaměstnán a kdy jeho výdělek kolem 6 000 Kč čistého mu přesto nepostačoval ke krytí jeho potřeb. Tato skutečnost vedla krajský soud k závěru, že vzhledem k charakteru trestné činnosti a povaze

- 4 -

projednávaného případu, nelze ani slib, který stěžovatel připojil, považovat za dostatečný a vazbu jím nahradit.

Krajský soud v Ústí nad Labem se tedy námitkami uváděnými nyní v ústavní stížnosti nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi i náležitě vypořádal a také při hodnocení dosavadních důkazů postupoval ve shodě s ustanoveními a §, 138 tr. ř. Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82y ČR) lze dovodit, že, jestliže obecné soudy tímto způsobem postupují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů těmito soudy, nebylo-li jinak v jejich postupu shledáno porušení hlavy pátéd.

Ústavnímu soud proto nezbylo, než z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 18. května 1995 JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj