Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS 6/95

Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou, dne 2. 5. 1995 o návrhu na zrušení části ustanovení , věta za středníkem v části "pokud na ně byla věc těmito osobami převedena" , o mimosoudních rehabilitacích ve znění změn, stěžovatelky F.K., zastoupena JUDr. M.Z., za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Krajského soudu v Hradci Králové, t a k t o :

Ú s t a v n í s o u d n á v r h o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Soudce zpravodaj podle ust. , návrh odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Dne 28. 9. 1994 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost F.K., zastoupenou JUDr. M.Z. Stížnost směřovala proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 7. 1993, sp. zn. , kterým byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalované M.Š. vydat stěžovatelce nemovitost v P., vč. pozemků, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 1994, sp. zn. , jímž byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ve věci samé potvrzen. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení části ust. , věta za středníkem v části "pokud na ně byla věc těmito osobami převedena" , o mimosoudních rehabilitacích ve znění změn.

Ústavní stížnost byla stěžovatelkou doplněna a specifikována podáním ze dne 15. 2. 1995, které došlo Ústavnímu soudu ČR dne 16. 2. 1995.

Navrhovatelka ve své stížnosti uvádí, že ustanovení , věta za středníkem v části "pokud na ně byla věc těmito osobami převedena" , o mimosoudních rehabilitacích ve znění změn provedených , , , , , 164/1994 Sb. (dále jen ), jejíž zrušení navrhuje, diskriminuje původní vlastníky nemovitostí, neboť tyto osoby nemají právo na vydání vlastnictví vůči povinným osobám v případě, že k přechodu vlastnických práv došlo děděním. Pokud tedy přešlo vlastnictví na osobu blízkou přechodem vlastnických práv - není tato osoba osobou povinnou ve smyslu ; pokud však došlo k převodu vlastnických práv, stává se osobou povinnou, tak jak to uvádí Postavení původního vlastníka, když je osobou oprávněnou v obou shora uvedených případech, není totožné v obsahu práv a povinností vůči osobám blízkým povinných osob.

Toto nerovné postavení oprávněných osob proti povinným osobám a osobám jim blízkým je ještě zvýrazněno rozporem textu napadeného ustanovení s dikcí , ve znění pozdějších změn.

Podle názoru stěžovatelky, jak Okresní soud v Pardubicích, tak i Krajský soud v Hradci Králové, měl zkoumat v průběhu řízení, zda znění , není v rozporu s u a d a řízení ve smyslu přerušit, jestliže jeho rozhodnutí závisí na otázce, kterou není obecný soud oprávněn řešit.

Dovozuje dále, že ustanovení , je v rozporu jednak s d, protože porušuje rovnost v právech původních vlastníků, kterým byly nemovitosti odňaty protiprávně ve smyslu tohoto zákona, ale i porušením téže y, neboť nezaručuje stejný zákonný obsah a ochranu u všech vlastníků stejně.

Soudce zpravodaj si vyžádal k návrhu stěžovatelky vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a stanovisko Krajského soudu v Hradci Králové.

Vzhledem k tomu, že spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení odst., 2 věty za středníkem , ve smyslu , senát Ústavního soudu svým usnesením ze dne 1. 2. 1995, sp. zn.

-12

, řízení o ústavní stížnosti přerušil, neboť dospěl k závěru, že jsou dány podmínky ustanovení zák. , a návrh na zrušení , věty za středníkem , postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle y ČR.

Soudce zpravodaj se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, která vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda nemovitost byla nabyta v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění a že se zabývaly pouze otázkou, zda současná vlastnice, na kterou přešlo vlastnictví nemovitosti jako dědictví po rodičích, je osobou povinnou, ve smyslu

Sama stěžovatelka ale dovozuje, že oba soudy aplikovaly ust. (dále jen zákon) správně, když dovodily, že převedení věci na osoby blízké není dáno, pokud tyto osoby získaly oprávnění s nemovitostí nakládat jako dědicové. Uvádí dále, že závěry obou soudů o tom, že zdědění věci není převodem vlastnictví, ale jeho přechodem, jsou rovněž správná.

Přednostně bylo nutno stanovit, zda žalovaná je osobou povinnou ve smyslu ust. § 4 odst. 2 zákona. Současné znění § 4 odst. 2 zákona žalovanou z okruhu povinných osob vylučuje.

Stěžovatelka odvozuje své oprávnění z ust. zákona, neboť v jejím případě se jedná o majetek jejího otce, který propadl na základě trestního rozsudku, který byl podle , zrušen vč. ustanovení o propadnutí majetku. Právní důsledky zrušujícího rozsudku dle , ve vztahu na vlastnictví stanovil Ústavní soud ČR již ve svém nálezu ze dne 2. 2. 1995,

sp. zn.

. Předmětem stížnosti však není reivindikační požadavek, ale stanovení kritérií pro naplnění pojmu povinné osoby. Stěžovatelce bylo správně přiznáno postavení oprávněné osoby, a to podle ust. § 19 zákona. Nutno však také přihlédnout k téhož zákona, který pojednává o povinných osobách a stanoví, že fyzickými osobami podle zákona jsou osoby, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím. , tak v části III - oblast trestně-právních vztahů, která má ve vztahu na obecná ustanovení zákona specielní charakter, provádí zúžení pojmu povinné osoby tím, že za ni považuje pouze fyzickou osobu, na kterou přešlo vlastnictví věci od státu.

Soudce zpravodaj musí konstatovat, že dochází k určité nerovnosti mezi zněním , a , pokud se týká přechodu vlastnických práv u povinných osob. Návrh na zrušení - věty za středníkem v části "... pokud na ně věc byla těmito osobami převedena " je však neuskutečnitelný, neboť jejím odstraněním by zbývající část věty (tj. - dále i osoby blízké těchto osob ...) byla afunkční. Pojem " osoby blízké těchto osob" sám o sobě nemůže obstát, pokud není dán důvod jich zavazujících povinností.

Soudce zpravodaj nezkoumal tvrzená porušení d a téže y, protože návrh stěžovatelky neřeší odstranění nerovnosti v postavení občanů a vlastníků, ale navrhovanou změnou zakládá afunkčnost ust. in limine

Soudce zpravodaj s odvoláním na výše uvedené skutečnosti návrh stěžovatelky o d m í t l, neboť podle ust. , jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 2. 5. 1995 JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu ČR