Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 206/94

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti H.L., zastoupené advokátem JUDr. Z.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 1994, č. j. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 12. 1993, č. j. -86,

t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 20. 12. 1994 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná

ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad

návrhu doplněna podáním doručeným dne 20.1.1995, ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů v úvodní části tohoto usnesení.

Rozsudkem odvolacího soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby Č. vydala nemovitosti a to Š., a dům se stav. parcelou č. 1007/2 v k.ú. P., a uzavřela se stěžovatelkou, jako osobou oprávněnou, dohodu o vydání nemovitosti podle

, o mimosoudních rehabilitacích. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že požadované nemovitosti přešly na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, podle kterého konfiskace majetku proběhla již ze zákona ke dni jeho účinnosti, tj. ke dni 30. 10. 1945, tedy mimo rozhodné období uvedené v zákoně č. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, ve kterém namítala, že okresní soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a dále nesouhlasila s odůvodněním jeho rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že právě vydání konfiskačního výměru je v rozporu se zásadami demokratické společnosti a právě jím byla způsobena křivda. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná soudem I. stupně a dále konstatoval, že rozhodující význam pro právní hodnocení věci má zjištění, že není dána existence výzvy podle a 2 , a proto se již dále nezabýval dalšími právními problémy v této věci. Rozhodnutí tohoto soudu jako věcně správné potvrdil, i když ve svém rozhodnutí vychází z jiného právního hodnocení věci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud se odmítl zabývat právními záležitostmi jejího případu, když se zcela jednoznačně postavil za stanovisko, že žádost o vydání věci byla předčasná. Tím došlo podle jejího tvrzení k porušení č1. 4 y, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Dále namítá, že nikde není uvedeno, že pokud by oprávněná osoba vyzvala povinnou osobu předčasně, že by nárok nevznikl a v ustanovení je zcela jednoznačně stanoven pouze konec lhůty, nikoliv její počátek. Dále v podstatě uvádí stejné argumenty, které byly obsaženy v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Stěžovatelka tvrdí, že správním aktem, tedy konfiskačním výměrem, byly porušeny , a d (dále jen " "), neboť jejím právním předchůdcům byl konfiskován majetek a odňato požívací právo na základě národnostních a ideologických důvodů, nikoliv na základě zákona. Konečně uvádí i porušení y, avšak toto porušení nijak blíže

nekonkretizuje. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti konstatuje, že oba soudy zaujaly naprosto rozdílný názor na věc, a žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že bylo porušeno její základní právo zaručené ústavním zákonem a u s tím, aby byly napadené rozsudky zrušeny a věc znovu projednána a rozhodnuta.

Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, o vyjádření k ústavní stížnosti. V písemném vyjádření ze dne 15. 2. 1995 krajský soud uvedl, že povinností soudu bylo zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky a předpoklady pro uplatnění restitučního nároku. Nesplnění byť jen některé zákonné podmínky znamená neúspěch navrhovatele v řízení, i kdyby ostatní podmínky byly dány. Dále uvedl argumenty, které jsou již obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Především krajský soud nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že oba soudy zaujaly ve věci rozdílný názor na věc. To, že odlišně právně hodnotil listinné důkazy, které již provedl okresní soud a krajský soud tyto důkazy v odvolacím řízení opakoval, je jeho zákonným právem. Podle jeho názoru by volný výklad ve prospěch stěžovatelky představoval porušení práv dalších účastníků řízení, zejména porušení zásady rovnosti účastníků v řízení. Závěrem proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro rozhodnutí vyžádal od Okresního soudu v Přerově spis vedený pod sp. zn. . Ze spisu vyplývá, že oba soudy se zabývaly otázkou řádného a včasného uplatnění restitučního nároku podle Je nepochybné, že povinností soudů je v restitučních věcech zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění těchto nároků. Jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je však věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti soudu podle y. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. To ostatně vyplývá z již ustálené judikatury Ústavního soudu, ve které bylo vysloveno, že Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům

obecným (viz např. rozhodnutí ,

,

atd.). Za

předpokladu, že obecné soudy postupují ve své činnosti v souladu s principy

stanovenými v hlavě páté d, není Ústavní soud oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. V této souvislosti nezbývá než konstatovat, že v ústavní stížnosti tvrzené porušení y nebyla v ústavní stížnosti nijak rozvedeno a ze spisového materiálu nevyplývá. Ústavní soud neshledal ani porušení jiných zásad spravedlivého procesu. Skutečnost, že po provedeném řízení soudy zamítly návrh stěžovatelky v tomto zamítnutí vyslovily právní názor se kterým se stěžovatelka neztotožňuje.

Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutích, ve kterém se jednalo o tvrzený restituční nárok, nelze kvalifikovat jako porušení

y. Ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není ani být nemůže (viz též nález

publikovaný pod č. 5 svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Jakýkoliv jiný extenzivní výklad by mohl vést k tomu, že neúspěch v restitučním sporu, ať již osoby povinné či oprávněné, by mohl být s odvoláním na tento článek y napadán ústavní stížností a dával by tak Ústavnímu soudu postavení, které mu nepřísluší.

Pokud stěžovatelka namítá, že k porušení , 2 a 11 y došlo již vydáním konfiskačního výměru, pak je třeba uvést, že tento individuální správní akt nemůže Ústavní soud podrobit přezkumu podle a odst. 2 , o Ústavním soudu, neboť za zásah veřejné moci,který lze podrobit přezkumu, je možné, s ohledem na lhůtu k podání ústavní stížnosti, považovat toliko napadené rozsudky.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky, a proto na základě výše uvedených skutečností rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 1995

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj