Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 44/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti pana B.Š., zastoupeného advokátem JUDr. V.P., proti Krajskému soudu v Hradci Králové, mimo ústní jednání dne 4. 4. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu ČR předložena včas ( ), a která i jinak splňovala formální podmínky nutné pro její projednání ( ), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn. ) a tvrdil, že tímto rozsudkem jmenovaný soud, jako orgán veřejné moci ( lit. a) ), zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva ( lit. a) ), vyplývajícího z d ( ), a to tím, že jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu nižšího stupně (Okresního soudu v Chrudimi), jímž bylo jen částečně vyhověno jeho restitučním nárokům, vyplývajícím pro něj jako

1

osobu oprávněnou ( ); ve své ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě poukazoval na to, že právní závěry obecných soudů, resp. výklad v úvahu přicházejících právních předpisů ( ) (v zamítavé části jejich rozhodnutí), je příliš

úzký, neboť opomíjí - ve prospěch vlastnických práv osob povinných ( ) - vlastnická práva původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců.

Aniž by své stanovisko blíže či podrobněji odůvodnil, poukázal stěžovatel posléze na ustanovení d (která ve smyslu Usnesení předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 je součástí ústavního pořádku ČR), tvrdil že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou s ním v rozporu, a proto Ústavnímu soudu navrhl, aby svým nálezem rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, vydaný jím dne 7. 12. 1994, ve věci Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. , jako soudu odvolacího, z r u š i l.

Z předloženého opisu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky (J.C. a S.H.) byl před Okresním soudem v Chrudimi veden spor o restituční nároky stěžovatele, že obecné soudy stěžovateli přiznaly postavení oprávněné osoby ve smyslu (aktivní legitimaci), a pokud z části těmto jeho nárokům nevyhověly, stalo se tak proto, že oba obecné soudy dospěly ke shodnému právnímu závěru, dle něhož nelze za osoby povinné ( ) pokládat ty, které věc (šlo o nemovitost, resp. její 1/2) získaly (jako je tomu v této věci) děděním, tedy nikoli přechodem vlastnického práva; Krajský soud jako soud odvolací ve svém rozhodnutí zdůraznil, že mezi pojmy "převod" a "přechod" vlastnického práva je očividný rozdíl, který nelze ztrácet ze zřetele, neboť jiný výklad (v tom smyslu, jak se toho i v tomto řízení domáhá stěžovatel) by byl výkladem contra legem, a to bez ohledu na to, jaký byl (při přijímání zákona, resp. jeho novely) skutečný záměr zákonodárce.

Z vyloženého résumé jak ústavní stížnosti, tak i jí napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel, i v řízení před Ústavním soudem, toliko polemizuje s právními závěry obecných soudů, aniž by vzal na zřetel na to, že Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, a že v důsledku toho jej nelze pokládat za další jejich přezkumnou instanci, zejména nevytýká-li řízení před těmito soudy pochybení, která by měla svůj ústavně-právní důvod v porušení zásad pojatých do č1. 36 a násl. d (k tomu sr. kupř. Nález Ústavního soudu ČR ve věci , publikovaný pod č. 5 in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. I, C. H. Beck, Praha 1994).

Co do odkazu stěžovatele na d, i zde sluší odkázat jej na stanovisko Ústavního soudu ČR vyjádřené již dříve, totiž, že co do ústavní ochrany vlastnictví je toto jeho právo chráněno jen tehdy, jestliže jde o právo již dříve existující (konstituované), a že pouhý spor o takové právo, v němž jeho existence jako takového in concreto má být teprve zjištěno nebo má být (na základě hmotněprávních předpisů) konstituováno, ústavně chráněn není a jak z povahy věci vyplývá, ani chráněn být nemůže (viz Nález citovaný dříve).

Jestliže tedy stěžovatel ústavně-právní otázky spojené s posouzením jeho ústavní stížnosti opomíjí, nezbylo než - s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR - rozhodnout o podané ústavní stížnosti tak, jak ze znělky tohoto rozhodnutí je patrno, neboť zjevnost její neopodstatněnosti vyplývá též, mimo jiné, z dříve konstantní judikatury Ústavního soudu ČR.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné

( ).

V Brně dne 4. 4. 1995 JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR