Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 32/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti Ing. B.N. a Mgr. L.J., zastoupených advokátem JUDr. I.O., proti Krajskému soudu v Brně, mimo ústní jednání dne 4. 4. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu ČR předložena včas ( ), a která i jinak vyhovovala zákonným podmínkám co do jejich formálních náležitostí, napadli stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů (usnesení Okresního soudu v Kroměříži a usnesení Krajského soudu v Brně ve věci Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. ) a tvrdili, že tyto soudy, jako orgány veřejné moci ( lit. a) ), svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo ( lit. a) ), totiž to, které je dáno jednak , jednak d; s odkazem na tyto ústavní

1

předpisy proto navrhli, aby obě napadená rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu ČR z r u š e n a.

Ze skutkového tvrzení ústavní stížnosti dále vyplynulo, že v dříve označeném řízení domáhali se stěžovatelé před obecnými soudy povolení obnovy řízení ( a násl. ) v předchozí, pravomocně skončené, věci ( Okresní soud Kroměříž) a tento svůj návrh odůvodnili (v podstatě) tím, že jednak v mezidobí, tedy poté co řízení v meritu jejich věci pravomocně skončilo (šlo o zamítnutí restitučních nároků stěžovatelů vůči vedlejším účastníkům stran v původním řízení blíže označených a popsaných nemovitostí), Vrchní soud v Praze, v jiné věci

( ) v původním řízení sporné právní otázky (šlo o výklad nevýhodných podmínek a tísně jako zákonných znaků ve smyslu , v platném znění), vyřešil, na rozdíl od právních závěrů napadených rozhodnutí, tak, že tyto právní závěry ve světle judikátu Vrchního soudu neobstojí, jednak tvrzením, že oni sami se o citovaném rozhodnutí Vrchního soudu dozvěděli od svého právního zástupce (dne 25. 1. 1994) poté, co zmíněný judikát byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 7/8 ročník 1993.

Tím podle přesvědčení stěžovatelů byly naplněny ve smyslu předpisu (jeho části čtvrté hlavy třetí) ve všech směrech podmínky obnovy řízení, a jestliže obecné soudy napadenými rozhodnutími jejich návrh na povolení obnovy řízení zamítly, porušily jejich ústavně zaručená práva tak, jak shora byla již označena.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí, která byla k ústavní stížnosti přiložena ( ), Ústavní soud ČR zjistil, že obecné soudy v řízení o povolení obnovy shodně dospěly k závěru, že podaný návrh je nedůvodný, neboť (stručně řečeno) rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jak vpředu je o něm zmínka, byvše vydáno v jiné věci, nemá obecnou právní závaznost ( ), jednak bylo vydáno již dne 5. 3. 1993, takže návrh na povolení obnovy řízení podaný v únoru

1994 je podán po zákonem předepsané lhůtě ( ); odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž usnesení soudu I. stupně potvrdil, navíc rozvedl pojem "jiného rozhodnutí" ( lit. a) ), který vyložil tak, že (mimo jiné) jím se míní jen takové rozhodnutí, které bezprostředně souvisí s věcí, v níž se návrh na povolení obnovy podává, a v jiném směru dovodil, že "restituční spravedlnost", jíž se stěžovatelé dovolávají (jak v původním řízení o povolení obnovy, tak i v řízení před Ústavním soudem ČR), z hlediska základních procesních principů a soudcovské etiky neobstojí, neboť ve svých důsledcích by vedla (mimo jiné) k tomu, že obecné soudy by opomíjely základní zásady vztahující se k jednotné aplikaci právních norem a jednotlivé druhy sporů by více méně libovolně rozhodovaly podle zásad vzájemně odlišných nebo dokonce rozporných.

Z ostatních vývodů ústavní stížnosti posléze vyplývá, že i v řízení před Ústavním soudem stěžovatelé opakují právní argumentaci, k níž se uchýlili již v řízení před obecnými soudy, takže, posuzováno z hlediska podmínek řízení o ústavní stížnosti, jde o polemiku (opakovanou) s právními závěry soudů obecných; co do odkazu stěžovatelů k článkům 11 a 36 d, mají stěžovatelé zato, že zamítnutím jejich návrhu na povolení obnovy řízení došlo ze strany obecných soudů k odepření soudní ochrany, která jim ve smyslu ochrany vlastnictví ex constitutione přináleží, a jejíž absence je - v dané věci - výrazem soudu "neadekvátně nezávislého, nikoli však nestranného".

Posléze zmíněné vývody stěžovatelů však z ústavně-právních hledisek zjevně neobstojí.

Co do ústavní ochrany vlastnictví ve smyslu d, Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně vyložil, co se - z hlediska ústavních kautel - touto ochranou míní a jak je třeba z těchto hledisek jí rozumět (k tomu sr. kupř. Nález Ústavního soudu č. 5 publikovaný

3

ve Sbírce nálezů a rozhodnutí, sv. I, C. H. Beck, Praha 1994), a proto postačí na dnes již ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR odkázat.

Stejně tak, co do přezkumné činnosti Ústavního soudu ČR, opakovaně bylo již dříve Ústavním soudem vyloženo, že tento soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a že již proto nemůže na sebe atrahovat - obecně - právo přezkumné pravomoci nad jejich činností, a to potud, pokud tyto soudy ve své rozhodovací činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d (i k tomu sr. kupř. Nález Ústavního soudu ČR zmíněný již dříve).

Posuzováno z těchto hledisek je zřejmé, že v posuzované věci není pro ingerenci Ústavního soudu do činnosti obecných soudů zákonného důvodu, neboť výklad zákonných podmínek obnovy řízení - ostatně správný - jak z odůvodnění jejich rozhodnutí se podává, je ve shodě se zákonem, ustálenou praxí obecných soudů a v napadených rozhodnutích je také dostatečně a výstižně zdůvodněn.

Pokud pak jde o tvrzené odepření soudní ochrany stěžovatelům, ani zde nelze jejich námitky přijmout; již z povahy věci vyplývá, že v kontradiktorním řízení před obecnými soudy, je-li jimi věc meritorně rozhodnuta, zpravidla vždy některý z účastníků (obvykle ten, který se svým návrhem neuspěl) se cítí ve svých nárocích neuspokojen (zkrácen), což ovšem s nezávislostí a nestranností rozhodujícího soudu má zpravidla jen ztěží něco společného; obdobně tomu je ovšem i tam, kde obecné soudy rozhodují o opravných prostředcích.

Nezávislost a nestrannost soudu ( úst. z. č. a d) jsou výrazem základních ústavních principů soudní ochrany ústavně zaručených práv a svobod a rozumí se jimi především samostatný a od jiných orgánů veřejné moci neodvislý, výkon spravedlnosti (soudnictví), jakožto výraz od nich zcela oddělené a ústavně

konstituované moci soudní; tyto principy nelze proto posuzovat - in concreto - z hlediska výsledku sporu (řízení), o němž ostatně ani stěžovatelé netvrdí, že by byl ovlivněn konkrétními zásahy jiných osob (ústavně) vadným postupem v řízení či jinými - s ústavními zásadami rozpornými - okolnostmi.

Pod aspekty těchto zásad je proto výsledek řízení zcela nerozhodný a za daných okolností není a ani nemůže být ústavně rozhodujícím kritériem, a to tím spíše, jestliže "restituční spravedlnost", jíž se stěžovatelé, v řízení před Ústavním soudem ČR, opakovaně dovolávají, již obecné soudy - ostatně zcela shodně s přesvědčením Ústavního soudu ČR - odmítly a své stanovisko dostatečně a přiměřeně zdůvodnily; k těmto vývodům obecných soudů sluší jen dodat, že opačný závěr byl by očividně zásahem do rovnosti práv ( úst. , , 3 d), a že na správnosti těchto úvah nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatelů na genezi právní normy ( ), z níž své pravomocně zamítnuté nároky vyvozují; je tomu tak, mimo jiné, i proto, že jde o výkon moci zákonodárné, jejichž hranic od moci soudní je třeba úzkostlivě dbát.

Posléze zmíněné ovšem přiměřeně platí i o úvahách obecných soudů stran řízení o obnově, jejíž podmínky vyplývají z předpisů ; těmto úvahám, jak z hlediska výkladových pravidel, tak a především i pod aspektem ústavně-právních aspektů nelze nic vytknout; nezbylo proto než o ústavní stížnosti rozhodnout tak, jak z výroku usnesení je patrno, a když zjevnost nepřípustnosti ústavní stížnosti v této věci je dána též ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné

( ).

V Brně dne 4. 4. 1995

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR